Článek
Náš vztah trval dva roky a příští měsíc by to byly tři. Seznámili jsme se přes společnou kamarádku a zdálo se, že jsme pro sebe stvořeni. Měli jsme podobné zájmy, milovali jsme stejné jídlo, všechno bylo zábavné a snadné. Až do osudné noci, kdy se rozhodl, že si se mnou zahraje krutou psychologickou hru, o které věděl, že ji nemůžu vyhrát.
Abych vysvětlila, proč jsou pro mě zavřené dveře od skříně v noci otázkou života a smrti, musím se vrátit do dětství. Když mi bylo šest let, bydlela jsem v pokoji se starší sestrou. Jednu noc u nás sestra nespala, byla u kamarádky. My jsme se s rodiči vrátili domů trochu později. Pamatuji si, že byla horká noc, klimatizace hučela. Šla jsem si lehnout, ale nemohla jsem usnout.
Ošívala jsem se, bylo mi horko. Slyšela jsem z někde v pokoji podivný zvuk, ale myslela jsem si, že je to jen klimatizace. Ležela jsem na zádech, zírala na strop a pak jsem uslyšela, jak se dveře od naší skříně pomalu otevírají. Moje postel byla otočená přímo k ní, takže když jsem sklopila hlavu, uviděla jsem, jak z ní vychází nějaký starý muž.
Začala jsem křičet a moji rodiče vběhli dovnitř. Táta mě popadl do náruče a viděla jsem, jak máma toho muže bije jednou ze svých oblíbených pánví. Zavolali jsme policii a později jsme zjistili, že ten muž byl bezdomovec. Musel se vplížit dovnitř, když jsme byli pryč, a schoval se v mé skříni, když slyšel přijíždět naše auto. Od té doby trpím posttraumatickou stresovou poruchou.
Po tomto incidentu jsem několik let spala s rodiči. Přestěhovali jsme se do jiného státu, když jsem nastoupila na střední školu. Rodiče mi zařídili terapeuta a dodnes na terapii chodím. Dlouho jsem měla pocit, že to nefunguje, dokud mi moje současná terapeutka nenavrhla, abych si u skříně umístila něco, co by mi pomohlo se v noci ukotvit.
Začala jsem si na zeď vedle skříně lepit velké, ve tmě svítící samolepky. Nejdřív to byli dinosauři, pak planety a teď jsou to hvězdy. Když jsem měla záchvat spánkové paralýzy, stále jsem se bála, ale teď jsem dokázala rozeznat, co je sen a co ne, a to mi dávalo pocit bezpečí. Posledních sedm let to pro mě fungovalo.
Když jsem se ve dvaceti letech odstěhovala, vysvětlila jsem své spolubydlící svou situaci. Úplně mě chápala. Jen jednou nechala dveře od skříně otevřené, když se vracela z noční směny. Když viděla, jak špatně jsem na tom byla, byla zdrcená a už to nikdy neudělala.
A teď k mému bývalému příteli. Když jsme se seznámili, všechno jsem mu to řekla. Svěřila jsem se mu se svým největším traumatem a strachem. Požádala jsem ho o jedinou věc: nezáleží mi na tom, jestli jsou dveře otevřené přes den, ale v noci musí být za každou cenu zavřené. Celou dobu našeho vztahu to dodržoval.
Posledních pár měsíců se ale začal chovat velmi panovačně. Měl poznámky k mému jídlu, navrhoval mi, abych přestala pracovat, až dostuduje. Myslím, že se mě snažil vmanipulovat do role ženy v domácnosti.
V tu osudnou noc, kdy se rozhodl mě „otestovat“, jsem zažila nejhorší halucinace od puberty. Probudila jsem se, uviděla otevřené dveře a začala jsem si představovat toho muže, kterého jsem viděla před tolika lety. Když jsem se druhý den kolem čtvrté ráno konečně probrala, začala jsem okamžitě plakat, až jsem už neměla žádné slzy.
Když se o pár hodin později probudil on, čekala jsem na něj v kuchyni, unavená a otupělá. Řekla jsem mu, že porušil mé jediné pravidlo. A on se začal bránit. Prý si myslel, že si své trauma vymýšlím, abych si otestovala, jestli se o mě bude starat.
Řekla jsem mu, ať odejde, že si musím věci promyslet. Celý týden se neozval. Ale teď už vím jistě, že tento vztah se nedá zachránit.
Napsala jsem mu, ať si své věci vyzvedne u svého bratra, kterému jsem už řekla, co udělal. Hodně štěstí.
Stěhuji se k sestře mimo město. Neprodlužuji nájemní smlouvu. Chci jen být s lidmi, kteří mě skutečně podporují, a ne s někým, kdo si z mého největšího traumatu udělá testovací pole.
