Článek
Včera se to stalo. Ten okamžik, kterého jsem se podvědomě trochu bála, ale nečekala jsem, že bude tak hrozný. Moje matka našla v mém pokoji knihu od Jennette McCurdyové, „Jsem ráda, že moje matka zemřela“. Nechala jsem ji ležet na nočním stolku, vůbec mi nedošlo, že by to mohl být problém. Pro mě to byla jen kniha, silný příběh, který mi v mnoha ohledech pomáhal pochopit mé vlastní dětství. Pro moji matku to ale byla rozbuška.
Stála ve dveřích mého pokoje a držela tu knihu v ruce, jako by to byl jedovatý had. Její tvář byla zkřivená hněvem a ublížeností. „Co to má znamenat?“ zeptala se ledovým hlasem a ukázala na obálku. Věděla jsem, že jakákoliv odpověď bude špatná. Věděla jsem, že se schyluje k bouři, jakou jsem už dlouho nezažila.
A pak to začalo. Křik. Výčitky. Manipulace. Celý ten arzenál zbraní, který tak dobře znám. Začala chodit po mém pokoji sem a tam jako tygr v kleci a já jsem jen seděla na posteli a dívala se na ni. Věděla jsem, že nemá smysl se bránit. Nemá smysl nic vysvětlovat. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo zapnout svůj obranný mechanismus.
V hlavě jsem si otočila pomyslným vypínačem. Všechny emoce jsem zamkla hluboko do sebe. Moje tvář se proměnila v kamennou masku bez jakéhokoliv výrazu. Přestala jsem být její dcera a stala jsem se jen pozorovatelem. Šedou skálou, o kterou se její vlny vzteku rozbijí, aniž by mi ublížily. Aspoň v to jsem doufala.
„Takže ty mě chceš srovnávat s její matkou?“ křičela na mě a mávala mi knihou před obličejem. „Ty si opravdu myslíš, že já jsem byla taková zrůda? Po tom všem, co jsem pro tebe obětovala? Já jsem ti nikdy neudělala nic z toho, co ona! Nikdy jsem k tobě nebyla tak hrozná!“ Její slova byla plná sebelítosti a obviňování.
Mlčela jsem. Jen jsem se dívala skrz ni. V hlavě jsem si opakovala, že to není o mně. Že to je jen její vlastní zranění a strach, který křičí. Ale bylo těžké to vydržet. Její hlas byl stále hlasitější a její obvinění stále absurdnější.
„Takže ty chceš, abych umřela?! O to ti jde?!“ ječela a v očích se jí objevily slzy. „Chceš, abych umřela, abys pak mohla taky napsat takovouhle špinavou knížku a vydělat na tom peníze? No tak to ti říkám, já ti takovou radost jen tak neudělám! Já se nevzdám tak snadno!“
Každé její slovo bylo navrženo tak, aby mě zranilo a vyvolalo ve mně pocit viny. Dříve by se jí to podařilo. Dříve bych se začala omlouvat, plakat a utěšovat ji. Ale tentokrát ne. Byla jsem jen ta šedá skála. Klidná a prázdná.
„Víš, já jsem svou matku taky neměla lehkou,“ pokračovala ve svém monologu, teď už s plačtivým, ublíženým tónem. „Byla na mě zlá, ale nikdy, NIKDY, bych si nepřála, aby umřela! Protože já, na rozdíl od tebe, nejsem nevděčná!“ To slovo, „nevděčná“, to byla její oblíbená zbraň.
Sledovala jsem ji, jako bych se dívala na herečku ve špatném filmu. Viděla jsem, jak se snaží ze mě vymámit reakci. Viděla jsem, jak popírá všechno špatné, co kdy udělala, útočí na mě a zároveň ze sebe dělá tu největší oběť. Bylo to dokonalé představení.
Nakonec, když viděla, že ze mě nedostane ani slzu, ani omluvu, ani žádnou emoci, vzdala to. S dramatickým povzdechem hodila knihu na mou postel. „Dělej si, co chceš,“ řekla ublíženě. „Je vidět, že ti na mně vůbec nezáleží.“ Pak se otočila a práskla za sebou dveřmi.
Zůstala jsem sedět v tichu, které po ní zbylo. Cítila jsem, jak se mi do těla vrací život. Jak se mi pomalu uvolňují svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám zaťaté. A pak přišla ta obrovská, drtivá únava. Ten obranný mechanismus, to odpojení se od reality, stojí neuvěřitelné množství energie.
Teď tu sedím a cítím se prázdně. Uvnitř jsem klidná, ale je to chladný a umělý klid. Vím, že jsem to tentokrát zvládla. Že jsem se nenechala vtáhnout do její hry. Ale zároveň mám strach. Co bude příště? Dokážu se takhle odpojit pokaždé? A co se stane, až to jednou nedokážu? Co se stane, až ta hráz povolí a všechny ty emoce, které tak pracně držím pod zámkem, vyplavou na povrch? Nevím. A bojím se na to jen pomyslet.
