Článek
Moje kamarádka Jana se minulý měsíc přestěhovala do krásné novostavby v Holešovicích. Dneska jsem se k ní konečně dostala poprvé na návštěvu. Samozřejmě jsem dorazila dřív, než se ona stihla vrátit z práce.
„Klíč je pod květináčem na chodbě, pusť se dovnitř a buď jako doma,“ napsala mi do zprávy.
A tak jsem taky udělala. Našla jsem květináč, pod ním klíč, odemkla jsem a vstoupila do bytu. V lednici jsem našla šunku a sýr, udělala si sendvič a s ním v ruce jsem se procházela po bytě a obdivovala ten nový, prosluněný prostor.
Právě když jsem se zakusovala do svého díla, uslyšela jsem klapnutí zámku. Dveře se otevřely a dovnitř vešel obrovský chlap, jak hora, s velkou sportovní taškou přes rameno.
Vyděšeně se na mě podíval. Já, se svými sotva metrem šedesát, jsem se podívala na něj. Pak na tu jeho tašku. A v hlavě mi sepnulo jediné: Lupič! Překvapila jsem zloděje přímo při činu!
V tu chvíli mi mozek vypnul a převzal kontrolu instinkt. Popadla jsem jedinou zbraň, kterou jsem měla po ruce – ten sendvič – a vší silou jsem mu ho mrštila do obličeje.
Chleba se šunkou mu přistál přímo mezi očima. Než se stihl vzpamatovat, zaběhla jsem do nejbližší místnosti, která shodou okolností byla ložnice, a zamkla jsem se.
Třásla jsem se jako osika. On začal bušit na dveře a řvát, ať okamžitě vypadnu. Já jsem na něj přes dveře ječela zpátky, ať vypadne on, že je v cizím bytě a že volám policii! (Což byla naprostá lež, protože mobil jsem měla v kabelce v předsíni.)
A pak zařval něco, co mě zarazilo. „To JÁ na VÁS zavolám policii!“
Na vteřinu jsem ztichla. Něco mi na tom nesedělo. Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsem se opevnila. Pánské oblečení přehozené přes židli, na nočním stolku činky, na zdi plakát nějaké kapely, kterou jsem neznala. Tohle rozhodně nevypadalo jako Janin vkus.
Srdce mi spadlo až do kalhot. S co nejistějším hlasem jsem se přes dveře zeptala: „Promiňte… znáte Janu Novákovou?“
Z druhé strany se ozvalo zmatené: „Jo, bydlí vedle.“
A v tu chvíli mi došlo všechno. Ten pocit ponížení byl horší než strach ze zloděje. Vlezla jsem do cizího bytu. Udělala jsem si sendvič z cizího jídla. Hodila jsem ho po majiteli bytu. A pak jsem na něj křičela, ať vypadne z vlastního domova.
Jana bydlí v bytě 3B. Já jsem byla v bytě 3A. A její soused, ten chudák, má taky klíč pod květináčem.
Dneska jsem to nepodělala tím, že jsem se vloupala do cizího bytu. Podělala jsem to tím, že jsem vyplýtvala naprosto luxusní sendvič.
Máte taky nějaký příběh, u kterého se střídavě červenáte a smějete? Pošlete mi ho na pribehy.kral@seznam.cz. Společně se zasmějeme těm nejlepším trapasům, co život píše.
