Článek
Rodiče se mi rozvedli, když mi bylo deset let. Neskončilo to v klidu, protože moje matka měla poměr. Vím to naprosto jistě, protože scéna, která se odehrála na prahu našeho domu, se mi navždy vryla do paměti. Manželka matčina milence se objevila u našich dveří a křičela na celou ulici. Její tvář zkřivená vztekem a bolestí, slova plná zrady. Policie ji musela několikrát odvézt. Matka se mi pak léta snažila namluvit, že za to všechno mohl táta. Ale já nebyla hluchá. Slyšela jsem ten křik a v deseti letech jsem byla dost stará na to, abych pochopila, co to znamená.
Můj vztah s matkou byl od té doby napjatý. K jejímu novému manželovi, tomu muži, kvůli kterému se všechno rozpadlo, jsem nikdy necítila nic než pohrdání. Nikdy neměl vlastní děti a snažil se hrát si na mého otce. Pokaždé, když se o to pokusil, jsem ho tvrdě uzemnila. Jednou se mi snažil dát „otcovskou“ radu ohledně kluků. Podívala jsem se na něj a řekla: „Můj táta bydlí na druhé straně města. Zeptám se jeho.“ Připomínala jsem mu, že si mě od táty nevezme tak, jako si vzal mámu. Jeho snaha hrát si na rodiče poté, co pomohl zničit mou rodinu, mi přišla neskutečně urážlivá.
Když mi bylo devatenáct, můj táta zemřel. Byla to pro mě obrovská rána a zároveň další zkouška mého vztahu s matkou. Neřekla jsem jí to. Dozvěděla se to až po pohřbu. Část mě se za to styděla, ale větší část cítila úlevu. Nechtěla jsem ji na pohřbu a už vůbec jsem tam nechtěla jejího manžela. Matka byla zraněná a chovala se, jako bych jí dlužila možnost tam být a „podpořit mě“. Řekla jsem jí, že jejich podporu při ztrátě táty opravdu nepotřebuji.
I přesto věřila, že teď, když je táta pryč, se její manžel konečně stane otcovskou figurou, kterou už nemám. A oba očekávali, že na mé svatbě dostane tu čest a povede mě k oltáři. Místo toho jsem ale požádala svého dědečka, otce mého otce. Když se to matka dozvěděla, vybuchla.
Zavolala mi a křičela do telefonu. „Co si to proboha myslíš?!“ ječela. „Tvůj otčím tě vychovával! Byl na tvých třídních schůzkách, když tvůj otec neměl čas! Platil ti kroužky! Je pro tebe víc než nějaký cizí chlap!“ Její slova byla plná vzteku a nepochopení.
Cítila jsem, jak se ve mně po letech potlačování všechno zlomilo. S ledovým klidem, který překvapil i mě samotnou, jsem jí odpověděla: „Máš částečně pravdu, mami. Není to cizí chlap.“ Udělala jsem dramatickou pauzu. „Je to jen ten chlap, se kterým jsi podváděla tátu. Nic víc.“
V telefonu nastalo ticho. Pak spustila znovu. Že jsem dětinská a pomstychtivá. Že se ji snažím trestat za aféru, která se mnou neměla nic společného. Že se přes to mám konečně přenést a ocenit, jak moc se její manžel snažil.
„Netýkalo se mě to?“ zeptala jsem se. „Zničilo mi to dětství. Tohle není trest, mami,“ řekla jsem jí, než jsem zavěsila. „To jsou jen následky. A ty s nimi musíš žít. Stejně jako on.“
Od té doby na mě stále tlačí a říká, jak jsem krutá. Necítím se špatně, ale ten neustálý tlak mě nutí přemýšlivě. Byla jsem opravdu tak zlá? Nebo jsem jen konečně nahlas řekla pravdu, kterou celá léta odmítala slyšet a kterou já jsem v sobě dusila příliš dlouho?
