Článek
Před pár lety k nám do firmy nastoupil nový vedoucí. Byl to jeden z těch typů, co se usmívají na všechny strany, ale ve skutečnosti jsou líní jako vši a snaží se co nejvíce své vlastní práce hodit na ostatní. Já jsem pracovala jako asistentka pro celé oddělení. Moje práce byla jasně daná. A rozhodně do ní nepatřilo vyplňování a schvalování docházky pro všechny ostatní. To byla vždycky práce vedoucího.
Můj starý šéf to dělal každý pátek. Prošel si, kdo byl v práci, kdo měl dovolenou, kdo byl nemocný, a všechno to zapsal do systému pro mzdovou účtárnu. Bylo to logické, protože jen on, jakožto nadřízený, mohl oficiálně schválit něčí absenci nebo přesčas. Ale můj nový šéf byl zřejmě příliš líný na to, aby se tím zabýval.
Hned druhý týden po svém nástupu za mnou přišel a s úsměvem mi oznámil, že odteď bude vyplňování docházky moje práce. Slušně jsem ho upozornila, že to byla vždycky povinnost manažera, protože já nemám pravomoc schvalovat něčí hodiny. Ale on jen mávl rukou. „Ale prosím vás, to zvládnete,“ řekl a odešel dřív, než jsem stačila cokoliv namítnout.
Stála jsem tam a vřela ve mně krev. Chtěl po mně, abych dělala jeho práci, za kterou on bral plat. Ale nechtěla jsem se hádat. Místo toho se mi v hlavě zrodil plán. Dobře, pomyslela jsem si. Chceš, abych dělala tvoji práci? Tak ji budu dělat. Ale přesně tak, jak by ji dělala asistentka, která k tomu nemá žádné podklady ani pravomoci.
Ten pátek jsem si tedy otevřela tabulku s docházkou. V našem oddělení byla spousta lidí s různými úvazky. Někteří pracovali na plný úvazek, jiní jen na částečný. Někteří měli pružnou pracovní dobu a občas pracovali z domova. A já jsem samozřejmě neměla přehled o tom, kdo a kdy tam doopravdy byl. A tak jsem udělala to nejjednodušší, co jsem mohla.
Vzala jsem seznam všech zaměstnanců a prostě jsem všem napsala plnou docházku. Osm hodin denně, od pondělí do pátku. Paní Nováková, která pracuje jen tři dny v týdnu? Tenhle týden byla v práci pět dní. Kolega Pavel, který byl na dovolené v Chorvatsku? Podle mého výkazu seděl celý týden poctivě v kanceláři. Bylo mi to jedno. Jen jsem splnila příkaz.
S naprosto klidným svědomím jsem ten nesmyslný výkaz odeslala na mzdovou účtárnu. A pak jsem jen čekala. Nemusela jsem čekat dlouho. Hned v pondělí ráno mi zvonil telefon. Na druhém konci byla hlavní mzdová účetní a byla nepříčetná.
„Paní Jano, co to má znamenat?!“ křičela na mě. „Poslala jste mi docházku, podle které mám proplatit plnou mzdu i lidem, co byli na dovolené! Víte, jaký by to byl průšvih?!“
S klidem a předstíranou lítostí jsem jí odpověděla. „Moc se omlouvám, paní vedoucí. Ale u nás je teď nový systém. Zeptejte se prosím mého nového šéfa, pana Dvořáka. On mi to takhle nařídil a on vám k tomu určitě řekne víc.“
Na druhém konci bylo slyšet jen šokované ticho a pak prásknutí telefonem. O deset minut později jsem slyšela, jak zvoní telefon mého šéfa. Hovor nebyl dlouhý, ale z toho, jak se u toho můj šéf kroutil a koktal, mi bylo jasné, že dostává pořádnou sprchu.
Když dotelefonoval, vyšel ze své kanceláře rudý jako rak. Beze slova ke mně přišel, vzal si ode mě papíry k docházce a odsekl: „Tohle si budu odteď dělat zase sám.“ A uraženě odkráčel.
Neomluvil se. Nic nevysvětlil. Ale to bylo jedno. Vyhrála jsem. Jeho pokus hodit na mě svou práci se mu vrátil jako bumerang. Ztrapnil se před celou mzdovou účtárnou a já jsem měla zase klid. Byla to pro mě skvělá lekce. Někdy je nejlepší způsob, jak bojovat s leností a arogancí, prostě jen splnit hloupý příkaz. Do posledního puntíku.
