Článek
Jako dítě jsem byla upovídaná. Ale brzy jsem se naučila rozpoznat ten moment, kdy se dospělým v očích objeví prázdnota. Ten moment, kdy přestanou poslouchat. A tak jsem se stala tichým dítětem. Je jednodušší mlčet, než mluvit do prázdna.
Teď jsem dospělá a tichá. Ale když už se rozhodnu mluvit, často se nic neděje. A já to beru strašně osobně, i když bych k čertu nechtěla. Vím proč. Protože je to ozvěna mé matky. Ženy, která nikdy neposlouchala. Která mě uprostřed věty přerušila, aby mohla mluvit o sobě. Která se mě zeptala na radu a pak udělala přesný opak, protože co by jí mohlo poradit její hloupé dítě.
Poslední dobou mám pocit, že se to zhoršuje. Že jsem prokletá. Nebo jsem snad magnet na lidi, kteří mě odmítají slyšet?
Před pár měsíci jsem si adoptovala psa z útulku. Jmenoval se tam Ben, ale já ho přejmenovala na Fida. Když se mě někdo zeptá, jak se jmenuje, řeknu „Fido“. A o deset vteřin později slyším: „Jé, ten Ben je ale roztomilý!“ Opravím je. Zopakují to znovu. Potřetí už mlčím. Je to marné.
Minulý týden u mě byl elektrikář. Měnil vypínače. Zeptal se, jestli chci vyměnit i ten jeden na chodbě. Řekla jsem jasně: „Ne, děkuji, tenhle nechte, jak je.“ A co myslíte, že udělal? Začal ho měnit. Musela jsem si stoupnout přímo vedle něj a vraždit ho pohledem, aby přestal. „Takže tenhle nechcete?“ zeptal se znovu. „Ne,“ řekla jsem podruhé. Měla jsem pocit, že musím křičet, aby má slova měla nějakou váhu.
Neděje se to jen ústně. Napíšu do e-mailu své jméno a dotyčný mi odpoví a osloví mě úplně jinak. Jako by i psané slovo v mém podání ztrácelo smysl.
A moje matka? S věkem a zhoršujícím se sluchem je to desetkrát horší. Vytvořila si nový zvyk. Uprostřed mého vyprávění položí telefon na stůl a prostě odejde. Minule se mi dokonce přiznala, že během našeho hovoru přijala jiný hovor. Neřekla „počkej chvilku“, neřekla nic. Prostě mě vypla.
Víte, jak se pak člověk cítí? Jako duch. Jako šum. Jako bezvýznamná nula. A já jsem tak unavená z toho, že musím neustále bojovat o základní projev respektu – o to, aby mě někdo prostě jen poslouchal, když mluvím.
Stává se vám také, že vás lidé chronicky neposlouchají? A berete si to osobněji kvůli tomu, jak se k vám chovali vaši rodiče? Podělte se o svou frustraci na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že když se naše hlasy sečtou, konečně nás někdo uslyší.
Zdroje
