Článek
Pracuji jako inženýr a po večerech si občas přiberu nějaké poradenství, ale obvykle jen pro lidi, které znám, a spíše jako laskavost. Před časem mi zavolal dobrý kamarád Tomáš, jestli bych nepomohl jeho tchánovcům, kteří se pustili do obrovské a komplikované rekonstrukce starého domu.
„Hele, Pavle,“ začal váhavě, „vím, že je to velká prosba. Jsou trochu… sví. Zvlášť tchyně. Ale jsou v koncích a já jim slíbil, že se zeptám.“
Souhlasil jsem, čistě proto, že mě o to požádal on. Už z prvních nákresů bylo jasné, že je to past na problémy, ale řekl jsem si, že to zvládnu. Účtoval jsem si asi desetinu toho, co by si vzala jakákoli firma.
Tomášovo varování, že jeho tchyně, paní Nováková, umí být nepříjemná, bylo slabé slovo. Zdálo se, že si myslí, že protože jí platí symbolickou částku, může na mě luskáním prstů volat jako na sluhu. Prvních pár emailů bylo jen nepříjemných. Byla drzá, když jsem poukazoval na problémy v jejich plánech, a dávala mi najevo, že ona tomu rozumí lépe. Bylo to snesitelné.
To se ale změnilo, když jsem se snažil domluvit termín, kdy bych se mohl zastavit a na místě si ověřit pár věcí. Nabídl jsem několik termínů o víkendu. To jí nevyhovovalo. Zkusil jsem večerní časy. Také ne. Trvala na tom, že se musím zastavit během mých běžných pracovních hodin, protože to se nejlépe hodilo jí.
Když jsem jí slušně odpověděl, že to bohužel nejde, protože v tu dobu jsem ve své hlavní práci a konzultace dělám ve svém volném čase, přešla z drzé na neuvěřitelně nepřátelskou. Napsala mi email, ze kterého mi spadla čelist: „Tak to se pletete. Já vás PLATÍM, takže budete pracovat, kdy se to hodí mně, ne naopak. Očekávám vás ve středu v deset.“
To byla poslední kapka.
Klidně jsem na její email odpověděl, do kopie jsem přidal svého kamaráda Tomáše, a napsal jsem: „Dobrý den, paní Nováková. Děkuji za vyjasnění vašich očekávání. Vzhledem k tomu, že jim nemohu dostát, odstupuji od tohoto projektu. Přeji vám hodně štěstí při hledání jiného inženýra. S pozdravem, Pavel.“
Odpověděla téměř okamžitě, očividně v šoku, že jsem odešel. Napsala něco o tom, že takhle se v byznysu nejedná. Ani jsem se neobtěžoval odpovědět.
Asi o tři týdny později mi přišel email od jejího manžela. Prosil mě, jestli bych své rozhodnutí nezvážil, a sliboval, že jeho žena se mnou už nebude mluvit ani se do ničeho plést.
Mezitím jsem se od kamaráda Tomáše dozvěděl, jak se věci mají. Zatímco cenové nabídky od jiných firem byly mnohem vyšší, což by pro ně bylo snesitelné, hlavní problém byl v tom, jak dlouhá byla čekací doba. Právě si ten dům koupili a chtěli se co nejdříve nastěhovat, ale pro stavebnictví a inženýry byla neuvěřitelně rušná sezóna. Ukázalo se, že když firmy tonou v práci a vy máte potenciálně komplikovaný a problematický projekt, zrovna se nehrnou, aby získaly vaši zakázku. Takže teď přijdou i o řemeslníky, které měli domluvené, protože návrhy a plány se zpozdí o měsíc nebo dva.
Na žádost o návrat jsem samozřejmě nereagoval. Nevěřil jsem, že by se jeho žena udržela na uzdě, a neměl jsem nejmenší touhu ji z téhle šlamastyky tahat. Můj kamarád Tomáš to neřešil. Řekl jen: „Je dobře, že konečně narazila. Její arogance jí konečně přinesla následky, které skutečně pocítí.“ A já s ním musel souhlasit.
