Článek
Naše dva světy dělí nejen tři sta kilometrů, ale i několik světelných let v myšlení a vnímání hodnot. A nikde to není vidět víc, než v období Vánoc. Já posílám dárkové poukazy a designové drobnosti. Babička posílá lásku. V hnědém balicím papíru, svázanou provázkem.
Pár dní před Štědrým dnem mi pošťačka doručila velkou, těžkou a podezřele hrbolatou krabici. Adresa byla napsaná babiččiným roztřeseným, ale pečlivým písmem. Cítila jsem směsici dojetí a lehké obavy. Uložila jsem balík pod stromeček a těšila se, jaké poklady v sobě letos bude ukrývat.
Na Štědrý večer, po večeři a po rozbalení všech těch moderních, lesklých dárků, přišla konečně řada na babiččin balík. Můj přítel se na mě pobaveně díval. Už znal babiččiny zásilky z minulých let. S jistou dávkou ceremonie jsem rozvázala provázek a začala jsem rozbalovat. První vrstvu tvořily zmačkané noviny z roku 2010, které sloužily jako výplň. Už to byl první závan nostalgie.
Jako první jsem z krabice vytáhla je. Ponožky. Ale ne ledajaké. Byly to tlusté, ručně pletené, vlněné ponožky v neuvěřitelné barevné kombinaci hořčicově žluté a tmavě hnědé. Byly kousavé, objemné a naprosto nemódní. A já jsem věděla, že jsou to ty nejteplejší ponožky na světě. Usmála jsem se. To byla babiččina klasika.
Pokračovala jsem v prozkoumávání obsahu. Bylo to jako archeologická sonda do světa, který už skoro neexistuje. Našla jsem kostku mýdla s Jelenem. Sáček sušených hub, které babička sama nasbírala. A pak přišla ta hlavní část nákladu. Pečlivě zabalené ve starých utěrkách, aby se nerozbily, tam ležely ony. Zavařeniny.
Byly to sklenice různých velikostí a tvarů, každá s ručně psaným štítkem. Začala jsem je číst a můj úsměv se měnil v úžas. „Meruňkový kompot, ročník 2005.“ „Hrušky v cukru, 2002.“ „Červená řepa, 2007.“ Můj přítel se začal smát. „Ty vogo, vždyť ty zavařeniny jsou starší než některé naše vztahy!“ řekl. Ale to nejlepší mě teprve čekalo.
Na samém dně krabice, jako korunovační klenot celé sbírky, ležela velká sklenice okurek. Štítek na ní byl už vybledlý, písmo lehce rozmazané, ale rok se dal přečíst naprosto jasně. 1998.
Zůstala jsem na tu sklenici zírat. Devatenáct set devadesát osm. V tom roce jsem maturovala. V tom roce jsme vyhráli v Naganu. Tyhle okurky byly pamětníci. Přežily několik vlád, vstup do Evropské unie a celou digitální revoluci. Byly starší než můj první mobilní telefon.
„To si děláš srandu,“ vydechl přítel. „To už není zavařenina, to je historický artefakt. Měla bys to darovat do muzea.“ A já jsem se musela smát s ním. Bylo to absurdní. Kdo proboha posílá jako vánoční dárek pětadvacet let staré okurky?
Ale pak, když jsem tam tak seděla, obklopená těmi starými novinami, kousavými ponožkami a zaprášenými sklenicemi, můj smích ustal. A došlo mi to. Tohle nebyl balík plný starých, nepoužitelných věcí. Tohle byl balík plný lásky a času.
Ty ponožky, i když byly ošklivé, pletla babička několik večerů u televize. Myslela u toho na mě, na to, aby mi v mém pražském bytě nebyla zima na nohy. Ty houby sama nasbírala, očistila a usušila. A ty zavařeniny… představila jsem si svou babičku, o pětadvacet let mladší, jak stojí ve své letní kuchyni, zavařuje okurky ze své vlastní zahrádky a ukládá je do sklepa s myšlenkou „to bude na horší časy“. A teď, o čtvrt století později, usoudila, že nastal ten správný čas, aby mi poslala ten svůj nejlepší, archivní ročník.
Pochopila jsem, že moje babička žije ve světě, kde se věci nevyhazují. Ve světě, kde největší hodnotu nemá to, co si koupíte, ale to, co sami vytvoříte nebo vypěstujete. Ona mi neposlala dárek. Poslala mi kus sebe. Kus svého času, své práce, své péče.
Večer jsem jí zavolala, abych jí poděkovala. „Babi, moc děkuju za ten balík!“ řekla jsem. „Už jsi ho rozbalila, Aničko?“ zeptala se radostně. „A co na to říkáš? Hlavně ty ponožky, ať ti není zima. A ty okurky, to je můj nejlepší ročník! To byla tenkrát velká úroda, pamatuju si to jako dnes.“ V jejím hlase byla taková hrdost a láska, že mě to dojalo.
Dnes mám ty ponožky na sobě. Jsou trochu kousavé, ale je mi v nich nádherně teplo. A tu sklenici okurek z roku 1998 jsem si vystavila v kuchyni na poličku. Nikdy ji neotevřu. Je to moje osobní časová kapsle. Připomíná mi, že v dnešním uspěchaném světě plném dárkových poukazů a neosobních dárků je největším luxusem dostat něco, do čeho někdo vložil to nejcennější, co má – svůj vlastní čas. A to je dárek, který se nedá koupit za žádné peníze.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
