Článek
Stalo se to, když mi bylo asi devět let, a je to něco, na co nikdy nezapomenu. Dodnes mi z toho běhá mráz po zádech. Bydlím v řadovém domě a za naší malou zahradou a terasou vede cestička, kde se lidé procházejí. Vidět tam lidi je normální. Vidět cizího člověka stát na naší terase ale normální není.
V devíti letech jsem se obvykle vracela ze školy asi o hodinu dříve než maminka z práce. Ten den jsem udělala to, co vždycky – zamkla jsem hlavní dveře a pro jistotu i zadní dveře na terasu. Pak jsem vyběhla nahoru do svého pokoje, abych si zahrála co nejvíc na PlayStationu, než se máma vrátí a donutí mě dělat úkoly.
Při hraní jsem uslyšela zvenčí, zpod svého okna, podivný zvuk. Znělo to trochu jako mňoukání. Moje kočka se ale ztratila už před třemi měsíci. Vzplanula ve mně naděje. „Panebože, on se konečně vrátil?!“ pomyslela jsem si. Běžela jsem dolů, abych se podívala, ale pohled, který se mi naskytl, mi dodnes způsobuje husí kůži.
Na naší terase stál nějaký chlap. Vysoký, s černými vlasy, které mu zakrývaly polovinu očí. Vydával vysoké zvuky, skoro jako mňoukání kočky. Z koutku úst mu stékala hnědá tekutina a já viděla, jak si cpe do pusy nedopalky z popelníku mého táty. Opravdu je jedl. Zůstala jsem jako zmrazená a jen ho pozorovala. Nakonec jsem se probrala a zakřičela jsem tak hlasitě, že to ten muž musel slyšet. Nereagoval, dál jedl z popelníku.
Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje, zamkla dveře a zavolala mámě, která pak zavolala policii. Nikdy v životě jsem se víc nebála. Ležela jsem v posteli pod peřinou, třásla se strachy a slyšela ty strašidelné vysoké zvuky toho chlapa, co jedl nedopalky na mé terase.
Na chvíli jsem asi ztratila vědomí, protože další věc, kterou si pamatuji, je příjezd policie. Slyšela jsem, jak na toho muže mluví: „Co tady děláte? Pojďte sem, nebo si pro vás dojdeme a zatkneme vás.“ On nereagoval, ale ty vysoké zvuky byly častější a hlasitější. Rozhodla jsem se podívat z okna, teď už jsem se cítila bezpečněji.
Viděla jsem dva policisty, muže a ženu, jak stojí u našeho plotu. Toho strašidelného muže jsem neviděla, protože stál přímo pode mnou. Policisté přeskočili plot a já slyšela, jak ten chlap zařval hlasitěji než cokoli, co jsem kdy slyšela. Plnou silou se vrhl na policistku a srazil ji k zemi do bezvědomí. Její kolega ho okamžitě zneškodnil taserem. Ten muž se svíjel na zemi a stále křičel. Policista se ho snažil udržet na zemi a nasadit mu pouta.
Po chvíli se mu podařilo probudit kolegyni, která se zdála být vážně zraněná. Zavolal posily a sanitku a pak si mě všiml, jak stojím v okně. Výraz na mé tváři musel být hrozný, protože se na mě jen podíval a řekl: „Doufám, že jsi tohle všechno neviděla.“ Začala jsem plakat.
Tady příběh dostává nečekaný spád. Ten policista se vrátil později večer a sedl si se mnou a s mámou. Vysvětlil nám, že ten muž na mé terase měl diagnostikovaný těžký autismus. Utekl z ústavu pro lidi s mentálním postižením, který se nachází asi pět kilometrů od nás. Vysvětlil nám, že ten muž v našem domě skutečně bydlel před pěti lety, ale musel se odstěhovat, když zemřela jeho matka, jeho jediná pečovatelka. Ten chudák si pravděpodobně myslel, že v našem domě najde svou mámu. Chyběly mu jeho zvyky a život s mámou.
Po několika bezesných nocích se můj život vrátil do normálu. Uplynuly roky a ten muž se nevrátil. Až do minulého roku. V té době se už moji rodiče odstěhovali, já jsem od nich dům koupila a dodnes v něm žiju. Užívala jsem si ranní kávu na terase, když jsem si všimla, že u mého plotu stojí nějaký náhodný chlap. Jen tam stál a díval se na mě. Kývla jsem na něj. A pak jsem uslyšela ty vysoké zvuky. „Sakra, to je on,“ problesklo mi hlavou. Vlasy mu zešedivěly, ale ty zvuky mě donutily si vzpomenout. Srdce se mi rozbušilo a okamžitě jsem si vzpomněla, proč je zpátky. Uvědomila jsem si, že musel znovu utéct. Ale protože jsem si zachovala o něco víc klidu než v devíti letech, došlo mi, jak moc je mi toho chlapa líto. O šestnáct let později se vrátil hledat svou mámu.
Rozhodla jsem se ho opatrně zeptat, jestli chce jít dolů na terasu. Okamžitě přeskočil plot. Začala jsem si myslet, že mě srazí k zemi jako tu policistku. Neudělal to. Usmál se. Podíval se na mě a usmál se.
Nabídla jsem mu, aby si sedl. Nereagoval. Nabídla jsem mu, aby šel dovnitř. Začal se smát. Vešli jsme dovnitř. Jeho tvář se rozzářila čistou radostí. Byl doma. Připomnělo mu to život, který měl se svou mámou. Skoro mi to vehnalo slzy do očí. Najednou si sedl na můj gauč, zapnul televizi a přepnul přímo na pohádky. Chvíli jsem ho pozorovala, byl naprosto soustředěný na kreslené postavičky. Chtěla jsem, aby si ten okamžik užil, tak jsem mu nic neříkala. Uvědomila jsem si, že musím zavolat do ústavu. Pečovatelé dorazili o deset minut později. Po dlouhém přesvědčování vstal, plakal a oni se vrátili zpět. O dva dny později jsem do ústavu zavolala. Domluvili jsme se.
Jmenuje se Tomáš a já ho teď považuji za svého přítele. Každou neděli od toho dne, co se vrátil, mě Tomáš a jeho pečovatelé navštěvují, abychom se dívali na pohádky. Říkají, že je to vrchol jeho týdne. Hřeje mě to u srdce. Dlouhá léta jsem si myslela: „Už se nepotkávejme, chlape z mé terasy, co jí z popelníku.“ Teď si myslím: „Uvidíme se každou neděli, abychom se dívali na pohádky, můj příteli Tome.“
