Článek
První zmínky o lidech postižených hraniční poruchou osobnosti můžeme zasadit už do děl slavných slavných myslitelů Homéra, Hippokrata či Aretaea. Vůbec poprvé byla nicméně hraniční porucha osobnosti vymezena až roku 1938 Adolfem Sternem na podkladě psychoanalytické teorie. A o náročné téma se jedná doposud.
Hraniční porucha osobnosti se vyznačuje velmi proměnlivou náladou i chováním pacientů. Tito jedinci se vyznačují významně vyšší citlivostí. Nálady se těmto lidem mění zcela bez důvodu. Takováto labilita se odborně označuje jako afektivní dysregulace. Psychiatrie podstatu této poruchy vysvětluje jakožto zřetelné štěpení ega a projekci částí jedincova ega na druhé.
Osoby s hraniční poruchou nejsou schopny účinně kontrolovat své emoce a chování. Stejně nepochopitelní a nečitelní jsou pro ně i druzí. Mohou tak být nadměrně vztahovačné a urážlivé. Nedělají to ovšem schválně, ve skutečnosti jsou mimořádně křehké a zranitelné. Realita je pro ně až bolestivá, nerozumí ji a snaží se z ní různými způsoby utíkat.
Svým chováním ale vyvolávají paradoxně situace, ve kterých jsou zraňováné. Tito pacienti navazují nestabilní a intenzivní vztahy se svým okolím, své blízké milují i nenávidí zároveň, trpí nadměrnou impulzivitou a nestabilitou vlastního obrazu. Jednou z jejich tužeb přitom paradoxně jsou láskyplné a trvalé vztahy. Trpí ale silným strachem z toho, že budou svými blízkými opuštěni. Tento strach je vede k prudkým změnám nálad a pocitům hněvu.
Podobně neukotvení jako ve vlastních myšlenkách a chování mohou být taktéž ve své identitě, ať už genderové, nebo sexuální. Pociťují výraznou nejistotu a doslova se zmítají v extrémech. Simplifikují řešení vlastních problémů, řeší je zkratkovitě nebo vyžadují pomoc okolí, protože sami se cítí bezmocní.
Hraniční porucha osobnosti představuje komplikovanou diagnózu
I běžné potíže vnímají mimořádně dramaticky. Trpí také pocitem prázdnoty, jelikož jednoduše nejsou schopni se s lidmi ve své blízkosti na emocionální úrovni propojit. V okamžiku, kdy se ocitají pod silnou stresovou zátěží, mohou rovněž vykazovat symptomy paranoie nebo disociace.
Hraniční porucha je vzhledem ke svému nejasnému vymezení vůči jiným poruchám obtížně diagnostikovatelná. Problematické je i to, že jedinec často vyhledá lékařskou pomoc ze zcela jiného důvodu a až sekundárně je mu diagnostikován právě tento problém. Z odborného hlediska je diagnóza považována za komplikovanou a nikterak snadné není ani soužití blízkých osob a „hraničáře“, jak se tito lidé také označují.
Též mají sklony k sebepoškozování a také u nich nejsou výjimkou ani sebevražedné pokusy. Dokonce každý desátý postižený svůj život podle dostupných statistik sebevraždou ukončí. Častou komorbiditou u osob s hraniční poruchou osobnosti je depresivní porucha. Doprovázet ji může i narcistická porucha osobnosti, substanční závislosti nebo třeba poruchy příjmu potravy.
Četnost výskytu této poruchy v populaci se udává rozdílně, od 0,7 % až po 3 %. Častěji podle dostupných statistik postihuje ženy, uvádí se, že až v 75 % převažují právě pacientky, některé zdroje však konstatují, že ženy jsou „pouze“ zasaženy silněji a podíl pacientů a pacientek je zhruba shodný. Udává se také, že postižené ženy se vyznačují vyšším intelektem. Zajímavé také je, že se dostupné prameny shodují na tom, že počet osob trpících touto poruchou narůstá. Což lze přičíst nejen vyšší míře záchytu, ale také skutečné narůstající incidenci.
Proč se objevuje hraniční porucha osobnosti a jak ji řešit
Obvykle se poprvé hraniční porucha osobnosti projevuje v rané dospělosti a v této době tak bývá i typicky diagnostikována. Ve skutečnosti se však začíná rozvíjet už mnohem dříve, už v průběhu prvních let života, kdy nejvýznamnější roli sehrává bezpečné rodinné prostředí.
Coby spouštěcí mechanismus se uvádějí jednak genetické předpoklady, ale i vliv prostředí. Předpokládá se vrozeně porušená regulace emocí, uvažuje se však i možné získané poškození. Obecně lze také říci, že u většiny pacientů je přítomno trauma nebo zanedbávání. Někteří odborníci rovněž zvažují možný vliv rodičů naopak hyperprotektivních.
Konkrétní jedinec má tak pod vlivem této poruchy výrazně narušen rodinný i profesní život a není schopen činit dlouhodobé plány do budoucna. Léčba hraniční poruchy osobnosti je možná, a to dokonce do té míry, že je s touto diagnózou člověk schopen vést plnohodnotný a spokojený život. Avšak je komplikovaná a je také dlouhodobá, uvádí se, že může trvat i rok. Stabilizovat je však nakonec možné většinu diagnostikovaných.
Využívá se především působení terapie. Primárně se u těchto pacientů osvědčilo působení dialektické behaviorální psychoterapie nebo schematerapie. Během sezení se tak zejména učí regulovat své emoce, zvládat krizové situace, odhadovat cizí emocionalitu a fungovat v mezilidských vztazích.
Tato forma léčby též může být kombinována s farmakologickými preparáty. Úlevu může při léčbě hraniční poruchy osobnosti především přinést podávání antidepresiv a léčiv ze skupiny tzv. stabilizátorů nálady, které dokáží korigovat změny nálad. Existuje-li z pohledu lékaře indikace v podobě symptomů tzv. kognitivního zkreslení, lze podat také antipsychotika.
Zdroje
