Článek
Co je to posttraumatická stresová porucha?
Posttraumatická stresová porucha je syndrom vyvolaný těžkou stresovou situací a dotčená osoba se doslova zacyklí v této události. Nedokáže myslet na nic jiného. Neustále si přehrává v hlavě, co se stalo a prožívá ty samé pocity stále dokola. Spánek doprovázejí zlé sny, kvůli kterým si nedokáže odpočinout a zregenerovat pro další den.
Takto zasažený člověk není schopen žít běžný život a bez podpory v podobě přátel a rodiny může dojít k narušení nestabilních vztahů a tím jen k prohloubení traumatu. To však není vše. Existují predispozice k tomu být náchylný k PTSP (posttraumatická stresová porucha).
Kdo je náchylnější k PTSP?
Obecně se dá říci, že posttraumatickou stresovou poruchou budou více trpět lidé vykonávající nějakou psychicky náročnou práci. Vojáci, záchranáři nebo například policisté zažívají každý den náročné chvíle na psychiku a dříve, nebo později někdo z nich zažije situaci, na kterou i přes svou praxi a výcvik není připraven a následky mohou být v podobě PTSP.
Pamatujete si ze školních lavic na Sigmunda Freuda? Nejen, že se narodil na jižní Moravě a vstoupil do mysli spoustu lidí, co se týče témat sexu a sexuálních úchylek, byl prvním, kdo přemýšlel nad nevysvětlitelnými nemocemi vojáků, které neměly žádné zjevné zapříčinění. Společným znakem pro ně ovšem bylo, že všichni prožili vysoce stresovou situaci a až poté začali trpět psychickými problémy a v některých případech byly připojené i problémy fyzické.
Příznaky PTSP
Doteď byla řeč výhradně o profesionálech, kteří mají k extrémním situacím blízko. PTSP se ale týká i obyčejných lidí, kteří zažili například týrání, šikanu nebo sexuální zneužití. Společnými znaky pro osoby trpící PTSP jsou depersonalizace, tedy jakási rezignace na to být součástí kolektivu. Spíše se lidí straní, a to i třeba přátel. Přidruženým psychickým onemocněním může být i agorafobie, jakožto strach z velkých prostor. Člověk, který zažil nějakou stresovou situaci, která se pravděpodobně odehrála mimo domov, se bude chtít chránit, a tak podvědomě nebudou chtít trávit příliš času jinde, než se cítí v bezpečí, což většinou bývá ložnice či dětský pokoj.
Pokud si tyto informace dáme do souvislostí, člověk trpící PTSP se tedy straní lidí a zůstává v uzavřených prostorách sám se svými myšlenkami. To ve výsledku vede k depresím, které se nezlepší, dokud postižený nenavštíví psychologa. V tomto kroku je nejdůležitější rodina, která musí zůstat trpělivá i přes možné mnohé odmítnutí.
Genetická predispozice
Dalo by se očekávat, že bude PTSP rozšířená. Traumatické dopravní nehody a přepadení jsou bohužel součástí života. Nicméně PTSP trpí necelých 10% z osob, které si prožili podobné stresové situace. Příčinou toho je psychická odolnost. Každý člověk je schopný vypořádat se stresem jinak. Podobně jako je tomu například ve škole při testech či zkoušení. Někteří žáci nemají problém podat dobrý výkon i při stresu a zdá se, jako by žádný ani necítili. Na druhém konci jsou pak ti, kteří i na menší stres reagují intenzivněji a nejsou schopni třeba i navštěvovat školu, která je v dětském světě největším zdrojem stresu.
Na vině je genetika. Každý člověk po svých předcích zdědí odlišnou genetickou výbavu, která ovlivní i barvu očí. Dědičná je i řada chorob jako je například cukrovka či náchylnost k astmatu nebo alergii. Podobně je to i se snášenlivostí stresu.
Genetika ovšem není všechno. Předejít přílišné citlivosti na stres lze v některých případech předejít správnou výchovou. Postupné zvykání na menší míru stresu vedou ke zvýšené odolnosti. Ideálními jsou třeba školní besídky nebo hra na hudební nástroj či sport.
Nejhroší rány nejsou vidět.
Průběh a léčba PTSP
Posttraumatická stresová porucha má různý průběh. U někoho se rozvine okamžitě po traumatickém zážitku, u někoho je rozjezd nemoci pozvolnější díky obrannému mechanismu mozku, což je vytěsnění. Nicméně v podvědomí trauma zůstává a v průběhu let se může rozvinout právě v PTSP.
Zásadní je v tomto okamžiku léčba. Zlomenina se zahojí v podstatě samovolně, nicméně i ona potřebuje ortézu a klid. PTSP je nemoc, která sama neodejde. I když se cítíme jako psychicky silní jedinci a rozhodneme se, že se stresovému syndromu nepoddáme, je silnější než my a nevyhrajeme nad ním. Navíc je snazší docházet pár měsíců k psychologovi, než si traumatem nechat změnit některý z hlavních povahových rysů a tím si oddálit své blízké.
Pokud se jako laik setkáte s člověkem majícím PTSP, je důležité si uvědomit, co nejspíše prožívá a vcítit se do něj. Empatie je pro překonání této nemoci velmi důležitá. Naopak nátlak a nucení k činnostem, kterým se traumatizovaný vyhýbá vede k psychickému bloku a docílíte tak pouze toho, že si vás již nadále nepřipustí k tělu. Nejlepší je tedy si v klidu a v příjemném prostředí popovídat s dotyčným a navrhnout mu vhodnou formu pomoci u odborníka. Obecně platí, že čím dříve se s léčbou začne, tím bude léčba jednodušší.
Výzkum ukázal, že nejlepší formou je kombinace léků a docházení k psychologovi. Psychofarmaka pomohou s výše zmíněnou zacykleností a neustálým myšlením na prožité trauma. Antidepresiva uklidní mysl a to povede i ke kvalitnějšímu spánku. Druhou polovinou léčby je psycholog, který se s postiženým na pravidelných sezeních snaží probrat celou situaci a poskytnout mu vysvětlení. Jedná se o prvek jistoty. Dotyčný již není sám se svými myšlenkami a může se svěřit někomu, kdo ho nebude soudit.
Pár slov závěrem
PTSP je nemoc jako každá jiná, nicméně je vážná a velmi psychicky bolestivá. Nejdůležitější je poskytnutí opory nemocnému a zajistit správnou odbornou léčbu. Většina případů je ukončena zdárně do šesti měsíců od započetí léčby. Proto je lepší investovat půl roku do sebe, než se trápit sám zbytek života.
Navíc účinnou formou léčby je i skupinová psychoterapie, kde si jsou nemocní navzájem posluchači a jelikož zažívají všichni to samé nebo hodně podobné, je pro ně snazší se otevřít a i to je krokem k vyléčení.
Zdroje
1) Posttraumatická stresová porucha – PTSD a její léčba
2) Posttraumatická stresová porucha
