Článek
Svatba. Pro většinu žen je to den, o kterém sní od dětství. Pro mě tomu nebylo jinak. S mou partnerkou Evou jsme plánovaly každý detail téměř dva roky. Šetřily jsme každou korunu, abychom si mohly dovolit náš vysněný den v nádherné staré stodole s obrovskou zahradou. Všechno bylo dokonalé. Tedy, až do chvíle, než mi můj vlastní bratr Tomáš vrazil dýku do zad.
Týden před svatbou mi zavolal. „Aleno, napadlo mě, že bych na vaší svatbě požádal o ruku svoji přítelkyni,“ řekl mi, jako by oznamoval, že si vezme o chlebíček víc. „Bude tam celá rodina, je to ideální příležitost.“ Zůstala jsem v šoku. Řekla jsem mu jasné a důrazné ne. Vysvětlila jsem mu, že je to náš den, o nás dvou, a že si nepřeji, aby nám kdokoli kradl pozornost.
Do toho se ale vložila moje matka. „Alenko, nedělej scény,“ řekla mi do telefonu. „Tomáš to myslí dobře. Jestli ho vyhodíš, půjdu s ním a zničíš si svůj vlastní velký den sama.“ Ta výhrůžka mě zasáhla. Cítila jsem se zrazená a ponížená, ale doufala jsem, že si to bratr přece jen rozmyslí.
Nerozmyslel. Uprostřed naší svatební hostiny, hned po našem prvním tanci, kdy jsme se s Evou vznášely na obláčku štěstí, si Tomáš vzal mikrofon. Než jsem stačila cokoli udělat, poklekl a požádal svou přítelkyni o ruku. Všechny pohledy se okamžitě stočily na ně. Můj den, na který jsem tak dlouho čekala, byl v troskách. Byl to jejich den. Pamatuji si jen, jak se ve mně vařila krev a jak mě Eva pevně držela za ruku, abych nevybuchla. Zbytek večera byl pro mě jen rozmazaná šmouha plná hořkosti.
Uplynuly dva roky. Dva roky napjatých rodinných vztahů a tichých výčitek. A pak přišla pozvánka na Tomášovu svatbu. A já jsem věděla, že nastal můj čas. S Evou jsme totiž měly vlastní velké tajemství – po dlouhém snažení jsme zjistily, že čekáme miminko.
V den bratrovy svatby jsem byla klidná. Když přišel čas na přípitky, předala mi jeho nová žena mikrofon. Všichni očekávali smířlivá slova. Moje matka se na mě dívala s hrdým úsměvem. Můj bratr se samolibě usmíval.
Vzala jsem si mikrofon, chvíli se rozhlížela po místnosti a pak jsem začala. „Děkuji za slovo. Místo dlouhých řečí o manželství bychom s Evou rády využily této vzácné příležitosti, kdy jsme tu všichni pohromadě…“ udělala jsem dramatickou pauzu a podívala se přímo na bratra. „…abychom vám oznámili, že čekáme naše první miminko!“
V sále nastalo na vteřinu hrobové ticho. Pak ale propukla vlna nadšení a radosti. Všichni se začali otáčet na nás, tleskali, volali gratulace. Hosté vstávali od stolů a mířili k nám. Novomanželé u hlavního stolu byli najednou zapomenuti.
Viděla jsem, jak moje matka rudne vzteky a chce vstát. Moje babička, která seděla vedle ní, ji ale chytila za ruku a sykla: „Sedni si a mlč, Věro. Co kdo zasel, to teď sklízí.“
Zbytek hostiny se točil kolem nás a našeho miminka. My jsme byli hvězdami večera. Odcházely jsme brzy, s pocitem dokonalého zadostiučinění.
Druhý den mi samozřejmě volala matka. Křičela, že jsem sobecká a že jsem bratrovi zničila jeho velký den. S ledovým klidem jsem jí připomněla, jak ona vyhrožovala odchodem z mé svatby. A pro jistotu jsem jí poslala snímek obrazovky s jejími tehdejšími zprávami. Zůstala beze slov.
Byla to malicherná pomsta? Možná. Ale spravedlnost má někdy zvláštní smysl pro ironii. A já jsem ten večer spala klidněji než za poslední dva roky.
