Článek
Je mi sedmnáct a s přítelkyní (18) jsme spolu chodili od loňského listopadu. V červnu jsme se spolu poprvé vyspali. Kondomy jsem si vždycky schovával pod postelí, protože tam mi nikdo neleze. Jenže v půlce července můj pes, pitomec, našel pod postelí krabičku s kondomy a vyběhl s ní na chodbu. Zastavil jsem ho a vzal mu je, ale to už je viděla máma. Vytrhla mi je z ruky a začala křičet na tátu. Ten přiběhl, máma mu ukázala krabičku a oba se na mě dívali s takovým zklamáním, že jsem se cítil strašně trapně a provinile.
Skončilo to tak, že nás s přítelkyní rozeštvali a teď mě sledují na každém kroku, aby se ujistili, že se nevídáme. I když už spolu oficiálně „nejsme“, snažím se najít způsoby, jak se s ní vidět, když to jde. Rodiče se rozhodli, že současná situace je skvělá příležitost pro „rodinné sbližování“. Nakoupili deskové hry, každou sobotu je filmový večer a chtějí, aby každý u večeře mluvil o svém dni. Já se tomu snažím vyhýbat, často se zavřu do pokoje a učím se, abych měl výmluvu.
Někdy mě ale donutí se přidat. To pak jen tiše sedím a vůbec se nezapojuju. Nechci je ranit, ale prostě jim nemám co říct. Táta se před pár dny naštval kvůli mému mlčení. Křičel na mě, že jsem s nimi za poslední dva měsíce nepromluvil jedinou kloudnou větu. Nechal jsem ho křičet a dál mlčel. Znovu, prostě jim nemám co říct… Vůbec nic.
Táův křik ve mně ale zanechal pocit, že jsem hrozný syn, protože s nimi nemluvím. Asi bych s nimi měl začít mluvit, ale prostě nechci. Vím, že rodina je důležitá a že bychom se na sebe neměli zlobit, ale moje pocity jsou tak silné, že si nedokážu představit, že bych s nimi vedl normální rozhovor. Existuje nějaký způsob, jak se přes to přenést a začít s nimi zase mluvit?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
