Článek
Moje tchyně Dagmar je kritická stará dáma, která nikdy nepochopila ani mě, ani svého vlastního syna. Každý aspekt našeho života je pro ni „divný“. Dlouho jsem to přecházela, protože s ní stejně nejsem moc v kontaktu. Poslední dobou ale překročila všechny meze.
Abych to vysvětlila: můj táta byl tak bezohledný, že si umřel těsně před Vánoci, aniž by bral v potaz její plány na rodinné sešlosti. Zatímco já jsem se topila ve smutku, ona mému muži Davidovi vyčetla, že chce jít na pohřeb mého táty místo na její „stupidní oslavu“. David se naštěstí zachoval skvěle. Celé Vánoce řešil se svou rodinou sám a mě od všech jejích komentářů naprosto odstřihl.
Poslední měsíce trávím vyřizováním dědictví, lítáním po úřadech a podporou mámy, která se zhroutila. V práci mi sice vyšli neuvěřitelně vstříc, ale i tak mi to sežralo všechnu dovolenou a teď doháním resty po nocích a víkendech. Na nějakou dovolenou nemám ani pomyšlení, ani sílu.
Zároveň bydlíme v Česku, kde zima trvá věčnost. David těžce nese nedostatek slunce a já vidím, jak na něj padá ta typická zimní depka. A upřímně, já teď nemám absolutně žádnou energii na to, abych ho konejšila. Tak jsme se domluvili, že poletí na týden sám na Kanárské ostrovy, aby se dal trochu dohromady. Potřebuje slunce a já potřebuju manžela, který není chodící chmurou.
A teď k tomu hlavnímu. Před pár dny jsme s Davidovými rodiči seděli v restauraci na večeři. A David se zmínil o svém plánu na cestu. Tchyně zpozorněla. „Takže ty necháš Soňu samotnou,“ pronesla obviňujícím tónem. Naivně jsem si myslela, že se snad obává o mě, a chtěla jsem něco říct ve smyslu, že bych taky ráda jela, ale…
„Jak spolu vůbec můžete být?!“ přerušila mě a její hlas začal stoupat. „Vždyť to ani není skutečné manželství! Máte každý svoje příjmení, oddělené účty, nechcete mít děti a TY ANI NENOSÍŠ PRSTÝNEK!!“ Její křik se rozléhal restaurací.
Podívala jsem se na ni. Všechny emoce – smutek, vztek, únava – se ve mně slily do jednoho jediného pocitu: naprostého klidu. Byla jsem na konci. Už nebylo nic, co by mi mohla říct a co by mě ranilo víc než to, co jsem prožívala. „… Ne,“ řekla jsem tiše.
Pak jsem se zvedla, popřála jim dobrou noc a odešla z restaurace. Myslím, že za mnou ještě něco drmolila, ale já už slyšela jen hučení v uších. Venku na ulici, zatímco jsem čekala na Bolta, mě doběhl David. V tu chvíli mu volal jeho táta. David to zvedl a řekl do telefonu jen: „Zavolám vám za pár dní. A do té doby ji držte od nás dál.“ A zavěsil.
Od té doby se mi neozvala. A jestli psala Davidovi, nechává si to pro sebe. A já mám konečně klid.
Museli jste někdy udělat radikální krok, abyste ochránili svůj klid před toxickým členem rodiny? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše zkušenost může inspirovat někoho, kdo právě sbírá odvahu.
