Článek
Byl to úplně normální den. Vracela jsem se unavená z práce a těšila jsem se domů. Na zastávce u Nové Karoliny přistoupil do poloprázdného trolejbusu zmatený pán, mohl mít tak kolem padesáti. Rychle si pípnul jízdenku a trolejbus se plynule rozjel dál, napojený na své troleje.
Pán se rozhlížel kolem sebe a vypadal čím dál tím víc nervózně. Když jsme minuli odbočku na Svinov, přešel dopředu k řidiči. „Pane řidiči, proboha, kam to jedete?“ zeptal se poměrně hlasitě. „Tenhle autobus měl jet přece na Svinov! Já jsem nastupoval na osmačtyřicítku!“
Řidič, starší, pohodový chlapík, se na něj podíval do zpětného zrcátka. „Prosím? Jakej autobus, pane? Vždyť jsme trolejbus, linka sto čtyři. Ta na Svinov nejede.“
Pán ale jeho vysvětlení vůbec nepřijal. Naopak, ještě se víc rozčílil. „Ale to není možný! Nedělejte si ze mě legraci! Stál jsem na autobusové zastávce, přijel autobus, tak jsem nastoupil! Okamžitě mi zastavte, jedete špatně!“ dožadoval se a máchal rukama.
Řidič se stále snažil zachovat klid. „Pane, uklidněte se. Tohle je trolejbusová zastávka, je společná i pro autobusy. Ale vy jste nastoupil do trolejbusu. Podívejte se nahoru,“ řekl a prstem ukázal ke stropu vozu. „Vidíte ty tykadla? Troleje? Jsme napojení na dráty! Autobusy nemají tykadla!“
V tu chvíli už celý trolejbus potichu sledoval tu neuvěřitelnou scénu. Pán se podíval nahoru, pak zase na řidiče a s naprosto vážnou tváří pronesl větu, která se stala zlatým hřebem celého odpoledne. „To jsou nějaký nový antény, ne? Na internet nebo co!“
A to byla ta poslední kapka. Řidič to nevydržel. Nejdřív se jen tak pousmál. Ale pak se začal smát. A nebyl to jen nějaký obyčejný smích. Byl to záchvat naprosto neovladatelného, upřímného, hlubokého smíchu. Smál se tak, že se celý třásl a musel se chytit volantu. Smál se tak, že mu z očí tekly slzy.
A jeho smích byl nakažlivý. Během pár vteřin se smál celý trolejbus. Smáli se studenti, smály se důchodkyně, smála jsem se i já. Jediný, kdo se nesmál, byl ten zmatený pán, který stále nechápal, co je na jeho logické dedukci o internetových anténách tak vtipného.
Vzájemné veselí mělo ale jeden vedlejší účinek. Náš řidič, který se svíjel v křečích smíchu, naprosto ztratil pojem o čase a prostoru. A tak se stalo, že jsme s chechotem projeli zastávku „Konzervatoř“. Nikdo si toho skoro nevšiml, protože všichni brečeli smíchy. Když řidič konečně popadl dech, podíval se do zrcátka a zjistil, co se stalo, dostal druhý záchvat. A tak jsme minuli i další zastávku, „Stodolní“. A aby toho nebylo málo, v záchvatu třetím jsme projeli i „Elektru“.
Pán, který chtěl původně na Svinov, byl teď ještě naštvanější, protože se ocitl na úplně jiném konci Ostravy. Cestující, kteří chtěli vystoupit, se sice smáli, ale už také trochu nervózně pokukovali po dveřích.
Nakonec se řidiči podařilo trolejbus zkrotit a zastavit na další zastávce. S omluvným úsměvem a stále ještě s lehkým třesem otevřel dveře. Rozzuřený pán vystoupil a ještě nám na rozloučenou zamával pěstí.
Když jsme se znovu rozjeli, v trolejbusu zavládlo ticho. Ale bylo to takové to ticho plné úsměvů. Řidič si ještě otíral poslední slzy a kroutil hlavou. Dojeli jsme do cílové stanice a já jsem vystupovala s pocitem, že tohle byla ta nejzábavnější jízda MHD v mém životě.
Byl to jen malý, absurdní moment. Ale v tom šedivém, unaveném odpoledni to bylo jako záblesk slunce. A já jsem si uvědomila, že ty nejlepší příběhy často nepíšou spisovatelé, ale život sám. A někdy stačí jen nastoupit do špatného trolejbusu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
