Článek
Musím začít tím, na co byl můj Davídek nejvíc pyšný. Na jeho hrad. Postavil ho v Minecraftu na ostrově, byl naprosto ohromující, s věžemi, hradbami a propracovanými detaily. Často mě volal k počítači, aby mi ukázal, co nového postavil. Oči mu u toho zářily. Nikdy jsem tomu nerozuměla tak jako on, ale viděla jsem tu hrdost. Viděla jsem tu práci.
Jenže pak začaly letní prázdniny a s nimi se rozpadl veškerý režim. Trvala jsem na tom, aby vstával v sedm ráno, jako kdyby chodil do školy. Každý den jsem mu nastavila budík, ale on ho pravidelně zaspal a probouzel se až v deset, někdy v jedenáct.
Moje filozofie byla jasná: musí se naučit zodpovědnosti a vstávat sám. Odmítala jsem být jeho živým budíčkem. Před dvěma týdny jsem mu dala první varování. Řekla jsem mu, že pokud bude dál spát tak dlouho, přijdou následky. Chvíli to fungovalo, ale poslední týden jsme byli zpátky ve starých kolejích. Včera jsem mu řekla, že je to jeho poslední varování.
Dnes jsem vešla do jeho pokoje v jedenáct dopoledne. Spal jako zabitý. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Cítila jsem, že musím jednat. Že musím dodržet, co jsem slíbila.
Sedla jsem k počítači, našla složku s jeho světy a bez dalšího přemýšlení jsem ten jeho, ten s tím nádherným hradem, smazala. Jedno kliknutí. Pak jsem mu řekla, že má na měsíc zakázaný počítač.
Když jsem mu to oznámila, jeho reakce byla horší, než cokoliv jsem si dokázala představit. Jeho tvář se zkroutila a začal křičet. Ne vztekle, ale zoufale. „Mami, já na tom dělal celý rok! Proč jsi to udělala?“ propukl v usedavý pláč, který nepřestal.
Celý den se zavřel v pokoji. Jeho pláč a vzlyky se nesly bytem jako nějaká příšerná, mučivá hudba. Odmítl snídani, oběd i večeři. Jen plakal. Naše šestiletá Anička chodila po bytě a zmateně se ptala, co se Davídkovi stalo.
Teď je večer. V domě je konečně ticho, ale je to ticho plné bolesti. Logicky vím, že jsem jen dodržela slib. Chtěla jsem ho naučit, že akce mají následky. Tak proč se cítím jako monstrum? Proč mám pocit, že jsem nespálila jen digitální kostičky, ale rok jeho života, rok jeho vášně a kreativity? Chtěla jsem mu dát lekci o zodpovědnosti, ale mám pocit, že jediný, kdo se tu něco naučil, jsem já. A ta lekce je neuvěřitelně krutá.
Byl to spravedlivý trest, nebo nepřiměřená reakce? A jakou hodnotu mají digitální výtvory našich dětí? Podělte se o svůj názor na výchovu v digitálním věku na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě váš pohled pomůže ostatním.
