Článek
S Martinem jsme spolu čtyři roky. Když se blížily jeho sedmadvacáté narozeniny, pořád dokola mluvil o jediné věci – Playstation 5. Chtěla jsem mu udělat tu největší radost, a tak jsem bez váhání rozbila prasátko a šla pro něj. Ta cena byla šílená, ale co by člověk pro lásku neudělal, že?
Než budu pokračovat, musím něco vysvětlit. Když mi bylo osmnáct, chodila jsem asi tři měsíce s klukem, Jakubem. Krátce po rozchodu jsem si začala s Adamem z práce. Až po pár týdnech jsem zjistila, že jsou to nejlepší kamarádi. Byla to neuvěřitelně trapná situace, o které jsem neměla tušení. S Jakubem jsme se znali tak krátce, že jsem jeho partu nikdy nepoznala. Po tomhle zjištění jsem si dala na dva roky od randění úplnou pauzu.
Když jsem potkala Martina, byla jsem naprosto upřímná. Řekla jsem mu o tomhle svém „kostlivci ve skříni“. Tvrdil, že to chápe, že je to minulost a absolutně to neřeší. Čtyři roky jsem tomu věřila.
Včera jsem dorazila na jeho oslavu s obrovskou krabicí v náručí. Když Martin a jeho parta viděli, co to je, začali ječet nadšením. Byla jsem na sebe pyšná. A pak to přišlo. Jeho nejlepší kamarádka Jitka se na mě ušklíbla a prohodila: „Kéž bych taky byla taková střelkyně, taky bych si mohla dovolit PS5.“
Podívala jsem se na ni s němou otázkou, co to mělo jako znamenat. Jen pokrčila rameny, zamumlala „nic“ a odkráčela pryč. Okamžitě jsem si odtáhla Martina stranou a ptala se, proč mě jeho kamarádka uráží.
„Prosím tě, dělá si srandu. Nebuď tak vztahovačná,“ odbyl mě. Nenechala jsem se. Tlačila jsem na něj, aby mi vysvětlil, proč by si dělala srandu zrovna z tohohle. A pak z něj vypadla pravda.
„Hele, každej tady ví, že jsi měla… pestrou minulost, než jsi potkala mě.“ Ztuhla jsem. „Jak jako pestrou minulost?“ zeptala jsem se, i když jsem už tušila. „No víš… to s těma nejlepšíma kámošema,“ upřesnil.
Pak udělal něco, co mě naprosto dorazilo. Poplácal mě blahosklonně po rameni a s úsměvem spasitele dodal: „Ale to je v pohodě. Já jsem se přes ty tvoje, řekněme, tendence, dokázal přenést a dal ti šanci. Takže ty by ses mohla přenést přes Jitčinu poznámku a dát šanci jí.“
Neřekla jsem ani slovo. V hlavě mi hučelo. Otočila jsem se, došla ke stolu s dárky, vzala tu obrovskou krabici s mašlí, a bez jediného pohledu zpět jsem odešla. Martin na mě něco naštvaně volal, ale já ho nevnímala.
Jela jsem rovnou do Alzy. Sundala jsem mašli a vrátila to. Peníze mi bez problémů připsali zpátky na účet. A pak se strhlo peklo. Dvacet zmeškaných hovorů. Desítky zpráv od Martina, Jitky a všech ostatních, že jsem malicherná a že si za to můžu svými špatnými rozhodnutími v minulosti.
Odpověděla jsem Martinovi jedinou zprávou: „Zasloužíš si někoho lepšího než mě. Tak si najdi někoho, kdo nebyl ‚střelkyně‘, a ať ti PS5 koupí ona. Já tu svou vrátila.“ Začal mi okamžitě volat a řvát do telefonu, že jsem největší kráva na světě, že jsem ho ponížila a že mám být šťastná, že mou „barevnou minulost“ vůbec ignoroval.
Možná to bylo přes čáru, vzít si ten dárek zpátky. Ale došlo mi, že on mou minulost čtyři roky neakceptoval. On ji jen toleroval a v hlavě si vedl skóre, jak moc velkorysý je, že se mnou vůbec je. Ten dárek nebyl jen kus elektroniky. Byl to symbol mé lásky. A on na něj plivnul.
Přehnala to Veronika, když dárek vrátila, nebo to byla jediná správná reakce? Má někdo právo vám donekonečna předhazovat minulost? Napište mi svůj názor na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o své zkušenosti.
