Článek
Vždycky jsem si myslel, že nejhorší, co se může stát po pracovním pohovoru, je ten strohý, neosobní e-mail s větou: „Děkujeme za Váš čas, ale v tomto výběrovém řízení jsme se rozhodli upřednostnit jiného kandidáta.“ Včera jsem zjistil, že existuje něco mnohem, mnohem horšího.
Ucházel jsem se o práci, která se mi opravdu líbila. Byla to pozice, která mi seděla jako ulitá, a já jsem se na pohovor poctivě připravil. A taky to podle toho vypadalo. Cítil jsem, že to šlo skvěle, měl jsem dobrý pocit, personalistka se usmívala.
Dnes mi zavolali. A začali naprosto úžasně. Chválili mě až do nebes. „Musím vám říct, pane Martine, že jste na nás udělal obrovský dojem.“ „Byl jste s přehledem nejlepší kandidát ze všech.“ „Vůbec nás nenapadá, co byste na pohovoru mohl udělat lépe.“ Srdce mi poskočilo, už jsem se viděl v nové kanceláři.
A pak přišlo to osudové „ale“.
„…ale bohužel se nám přihlásil i interní kandidát a naše firemní politika je taková, že v takovém případě musíme dát přednost jemu.“
Ticho. V tu chvíli jsem měl pocit, jako by mi někdo podrazil nohy. Takže jsem nejlepší, ale práci nedostanu. Perfektní. Poděkoval jsem, popřál hezký den a zavěsil.
Vždycky jsem znal to rčení, že člověk může udělat všechno správně, a přesto prohrát. Ale až teď jsem na vlastní kůži zažil, jak strašně hořkou pachuť to má v puse. Je to pocit absolutní bezmoci a nespravedlnosti.
Takže tu teď sedím. V ruce mám imaginární zlatou medaili za nejlepší výkon ve výběrovém řízení a práci má někdo jiný jen proto, že už ve firmě byl. A já vím, že i když zítra půjdu na další pohovor, tenhle pocit zmaru si s sebou ještě chvíli ponesu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
