Článek
Bylo sychravé, podzimní odpoledne. Mlha se válela mezi náhrobky a jediné barvy v té šedi byly plamínky svíček.
Když jsem uklidila staré listí a zapálila novou svíčku, můj pohled náhodou padl na vedlejší hrob. Stál u něj muž v tmavém kabátě, se skloněnou hlavou. A i když jsem ho viděla jen z profilu, poznala jsem ho okamžitě.
Byl to David. Moje první láska.
Nebylo mu sedmnáct jako tehdy, když jsme se rozešli. Bylo mu, stejně jako mně, skoro čtyřicet. Ve vlasech měl první šediny a v tváři vrásky, které tam dřív nebyly. Ale byl to on. Ten kluk, se kterým jsem prožila první polibek, první trápení, první opravdovou lásku.
Stála jsem tam jako přimrazená a dívala se na něj. Neviděli jsme se dvacet let. Po našem rozchodu se odstěhoval s rodiči do jiného města a já jsem o něm už nikdy neslyšela. A teď tu stál, jen pár metrů ode mě, na tomhle tichém, magickém místě.
Stál u hrobu, na kterém bylo jméno ženy, kterou jsem neznala. Zřejmě jeho maminka. Viděla jsem, jak mu po tváři stekla slza. Neplakal vzlyky, byl to jen tichý, dospělý pláč muže, kterému chybí máma.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Všechny ty staré vzpomínky, ta mladická láska, to všechno bylo najednou pryč. Místo toho jsem cítila jen obrovský soucit. Soucit s tím cizím, dospělým mužem, který prožívá stejný smutek jako já.
Už to nebyl ten bezstarostný kluk, který mě vozil na motorce. Byl to muž, který poznal ztrátu. Stejně jako já. V tu chvíli, mezi těmi hroby, jsme si byli blíž, než kdykoliv předtím. Ne jako milenci, ale jako dva lidé, které spojuje stejná lidská zkušenost.
Po chvíli se narovnal, naposledy se podíval na hrob a otočil se k odchodu. Naše pohledy se na vteřinu střetly. V jeho očích nebyl žádný záblesk poznání. Viděl jen cizí ženu, která stojí u vedlejšího hrobu. Jen jsme na sebe mlčky kývli. Bylo to gesto sounáležitosti dvou cizinců na smutném místě.
A pak odešel. Zmizel v mlze stejně tiše, jako se objevil.
Stála jsem tam ještě dlouho a dívala se na místo, kde stál. To setkání bylo zvláštní. Nebylo romantické, ani nostalgické. Bylo hluboce lidské.
Uvědomila jsem si, že naše životy plynou dál, i když se naše cesty rozejdou. Že z bezstarostných kluků se stávají muži, kteří pláčou na hrobech svých matek. A z naivních holek se stávají ženy, které zapalují svíčky svým babičkám.
To setkání na hřbitově bylo tou nejlepší a nejkrásnější tečkou za naší první láskou. Tichou, smutnou a neuvěřitelně smířlivou.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
