Článek
Píšu to teď, v sobotu po poledni. Jsem vzteky bez sebe a zároveň úplně na dně. Moje žena Eva spí v naší posteli, v ložnici, kterou jsme si spolu zařídili. A já sedím v kuchyni a vím, že je po všem. Že naše manželství skončilo dnes ráno, přesně v 6:47.
Včera večer si vyrazila s kamarádkami na dámskou jízdu. To je u ní celkem normální. Obvykle se z takových akcí vrací kolem druhé ráno, a tak jsem na ni čekal. V půl třetí jsem to nevydržel a zavolal jí, abych se ujistil, že je v pořádku. Zvedla to, v pozadí hrála hlasitá hudba. Řekla, že se zdržely na nějaké párty, ale že už za chvilku půjdou.
Ve tři hodiny doma stále nebyla. Napsal jsem jí esemesku. Zpráva se doručila, ale odpověď žádná. Ve čtyři ráno jsem volal znovu. Telefon chvíli vyzváněl, než mě poslala do hlasové schránky.
Nakonec se dveře otevřely v 6:47. Vím to naprosto přesně, protože jsem seděl v obýváku a celou noc nespal. Vpotácela se dovnitř a já jsem na ni jen zíral. Měla na sobě šaty, ve kterých z domu rozhodně neodcházela. A k tomu síťované legíny, které jsem na ní nikdy v životě neviděl. Byly roztrhané. Make-up měla rozmazaný po celém obličeji.
Srdce mi spadlo až do žaludku. Moje první, instinktivní myšlenka byla, že se jí něco stalo. Že ji někdo napadl. „Stalo se ti něco?“ zeptal jsem se a hlas se mi třásl. Jen zavrtěla hlavou, že ne. „Tak co jsi dělala?“ naléhal jsem. Podívala se na mě unavenýma, prázdnýma očima a řekla větu, která všechno potvrdila. „Ty přece víš, co jsem dělala.“
Ten tichý hlásek v mé hlavě, který křičel od chvíle, co vešla do dveří, měl pravdu. Moje žena mě podvedla.
Zeptal jsem se jí, kdo to byl. Skoro lhostejně pokrčila rameny. Prý někoho potkaly v klubu. Jela k němu domů, vyspala se s ním a pak si vzala taxíka domů. Bez emocí, bez omluvy, jako by mi oznamovala, že si koupila nový svetr.
Když domluvila, dodala, že se nechce hádat a chce jít spát. A to taky udělala. Ani se neosprchovala, prostě padla do postele a usnula.
Je nad slunce jasné, že náš vztah skončil. Nemáme děti a bydlíme v pronájmu, takže by to neměl být nijak složitý proces. Ale stejně se můj mozek snaží najít nějakou kličku, nějaký důvod, proč to neudělat. Proč se pokusit něco zachránit. Vždycky jsem ale tvrdil, že nevěra je pro mě nepřekročitelná hranice. A myslím, že teď je čas se toho držet, i když to bolí tak, že mám pocit, že mi někdo rve srdce z těla.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
