Článek
Když mi před deseti lety David, moje první velká láska, zlomil srdce, byla to Jana, kdo mě držel nad vodou. Byla to ona, kdo mi utíral slzy, kdo ho se mnou proklínal a kdo mi pomohl se z toho dostat. Byla můj člověk.
Po pár letech se Jana zamilovala. Byla šťastná jako nikdy předtím. Neustále mluvila o svém novém příteli, o tom, jak je úžasný, jak si rozumí. Já jsem jí to štěstí moc přála, i když jsem byla trochu smutná, že na mě má méně času. Neustále jsem ji prosila, ať mi ho konečně představí. Vždycky se z toho nějak vymluvila. Prý je moc zaneprázdněný, prý na to ještě bude čas.
Asi po roce vztahu mi zavolala, že má úžasnou novinku. Že se zasnoubili a že mi ho konečně představí. Pozvala mě na kávu do naší oblíbené kavárny.
Běžela jsem tam plná radosti a zvědavosti. Jana už seděla u stolu a zářila. Ukazovala mi nádherný prstýnek a líčila, jak romantická byla žádost o ruku. „Akorát si musel odskočit, hned je zpátky,“ řekla.
A v tu chvíli se otevřely dveře kavárny. A vešel on. David. Můj David. Ten David, kvůli kterému jsem probrečela noci. Ten David, kterého Jana celé měsíce nenáviděla spolu se mnou.
Zůstala jsem sedět jako socha. Svět se zastavil. On se usmál, přistoupil k Janě a políbil ji. Pak se podíval na mě. V jeho očích byl jen malý záblesk překvapení. Nic víc.
„Ahoj Zuzko,“ řekl, jako by se nic nestalo.
Jana viděla můj výraz. „Zuzi, já vím, co si myslíš,“ začala rychle. „Ale on se změnil. Je to úplně jiný člověk. A my se tak milujeme. Nechtěla jsem ti to říct dřív, protože jsem se bála, jak budeš reagovat.“
Bála se, jak budu reagovat. Celý rok mi lhala. Celý rok se scházela s mužem, o kterém věděla, že mi způsobil největší bolest v životě. A bála se mé reakce.
Nevím, co jsem v tu chvíli cítila víc. Jestli bolest z toho, že vidím Davida, nebo zradu od své nejlepší kamarádky. Vstala jsem, bez jediného slova jsem položila na stůl peníze za kávu a odešla jsem.
Jana mi ještě týdny volala a psala. Omlouvala se. Prosila, abych jí odpustila. Abych přišla na svatbu. Ale já jsem nemohla. Nedokázala jsem se přenést přes tu dvojitou zradu.
Na svatbu jsem nešla. Poslala jsem jim jen svatební dar a přání, aby byli šťastní. A tím pro mě naše přátelství skončilo.
Dnes jsou manželé a mají dvě děti. Občas je potkám ve městě. Vždycky jen sklopím oči a dělám, že je nevidím. Bolí to. Pořád to bolí. Ne kvůli Davidovi. Ale kvůli Janě. Protože jsem nepřišla o svou první lásku. Přišla jsem o svou nejlepší kamarádku. A to je ztráta, která se hojí mnohem, mnohem hůř.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
