Článek
Moje žena, se kterou jsem šest let, trpí nemocí, se kterou bojuje už dva roky. Nedávno byla přijata do nemocnice, podstoupila operaci, ale pak nastaly komplikace a už několik dní je v umělém spánku.
Její bývalý manžel, se kterým byla deset let, za ní začal chodit na návštěvy. Drží se v uctivé vzdálenosti. Dvakrát jsem ho tam načapal, ale v obou případech jsem dělal, že ho nevidím, a prostě jsem se tiše stáhl, dokud neodešel. Nebyl jsem naštvaný ani rozčilený, neskákal jsem mu do obličeje s otázkou, proč tam je, ani jsem ho nevyhazoval… Necítil jsem žárlivost ani vztek, protože spolu byli přes deset let… Byli láska ze střední a měli téměř dokonalý „milostný příběh“, jak říkávala moje žena, i když se nakonec v míru rozešli.
Prostě jsem ho nechal, ať si vezme svůj čas, navštíví ji a dělal jsem, jako by tam nebyl. Nebudu lhát, když jsem sám, hodně o tom přemýšlím, ale mám v hlavě takový tichý hlásek, který mi říká, že jsem udělal dobře. Opravdu nevím… Možná jsem podpantoflák, jak mi říká většina kamarádů, ale takhle složitá situace vyžaduje trpělivost a laskavost. A mám pocit, že právě toho můžu nabídnout spoustu, když jsou všichni kolem mě iracionální a zbytečně zlí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
