Článek
Celý víkend jsem se připravovala. Zjišťovala jsem si informace o firmě, chystala si odpovědi na záludné otázky, vybrala jsem si ten nejlepší kostýmek. Cítila jsem se připravená.
Recepce firmy byla moderní, prosklená, přesně taková, jakou jsem si představovala. Usmála jsem se na recepční, nahlásila své jméno a posadila se do pohodlného křesla v čekací zóně. V emailu stálo, že pohovor povede vedoucí oddělení, pan Ing. David Dvořák. To jméno mi nic neříkalo. V duchu jsem si opakovala své silné a slabé stránky a snažila se uklidnit bušící srdce.
Po deseti minutách se otevřely dveře zasedací místnosti. „Slečna Hájková? Pojďte dál, prosím,“ ozval se mužský hlas.
Zhluboka jsem se nadechla, nasadila svůj nejpříjemnější profesionální úsměv, zvedla se a vykročila ke dveřím. A v tu chvíli se mi zastavilo srdce.
V těch dveřích nestál žádný cizí pan inženýr Dvořák. Stál tam David. Můj David. Tedy, můj bývalý David. Moje velká láska z vysoké školy. Muž, se kterým jsem pět let žila a který mi zlomil srdce. Neviděla jsem ho deset let.
Dívali jsme se na sebe a v očích jsme měli stejný výraz naprostého, totálního šoku. V jedné vteřině se mi v hlavě prohnaly všechny naše společné vzpomínky. Naše první rande, naše společná dovolená, naše hádky, náš bolestivý rozchod. A teď tu stál přede mnou. V drahém obleku, jako vedoucí oddělení, a chystal se vést můj pracovní pohovor.
„Adélo?“ vydechl.
„Davide,“ odpověděla jsem a můj profesionální úsměv se rozplynul.
Ten pohovor byl to nejhorší a nejbizarnější, co jsem kdy zažila. Snažili jsme se oba tvářit profesionálně, ale bylo to nemožné. Vzduch v zasedačce byl tak hustý, že by se dal krájet.
Když se mě zeptal na mé největší pracovní úspěchy, já jsem si vzpomněla, jak jsem ho učila na zkoušku ze statistiky. Když se mě zeptal, kde se vidím za pět let, chtěla jsem odpovědět: „Doufala jsem, že za pět let už budu dávno vdaná a budu mít děti, ideálně s tebou, ty idiote.“ Když se mě zeptal na mou největší slabinu, málem jsem řekla, že je to moje schopnost zamilovat se do nesprávných mužů.
Celou dobu jsem si všímala detailů. Měl na ruce stále ty hodinky, které jsem mu dala k promoci. Pořád si nervózně hrál s propiskou, když byl nervózní. A já jsem věděla, že on si všímá toho, jak rudnu a nejsem schopná dát dohromady kloudnou větu.
Na konci toho utrpení jsme si formálně potřásli rukama. Jeho dotek byl stále stejný. „Děkujeme vám za váš čas. Ozveme se vám,“ řekl tou svou oficiální frází.
Odešla jsem z té budovy jako ve snu. Cestou domů jsem nevěděla, jestli mám brečet, nebo se smát. Moje vysněná práce. Můj vysněný plat. A můj bývalý přítel jako můj potenciální šéf.
A teď sedím doma a dívám se na telefon. A nevím, co je horší. Představa, že mi tu práci nedá, protože jsme se rozešli ve zlém? Nebo představa, že mi ji dá? A já ho budu muset vídat každý den, poslouchat jeho příkazy a tvářit se, že těch pět let našeho života se nikdy nestalo?
Byl to trapas století. A já mám pocit, že vesmír má opravdu zvláštní, zvrácený smysl pro humor. Ať už ten telefon zítra zazvoní, nebo ne, vím jistě jednu věc. Že na tenhle pracovní pohovor do smrti nezapomenu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
