Článek
Zatímco Poláci mají pověst bojovníků a Francouzi jsou považováni za milovníky demonstrací a stávek, Češi si prý nechají všechno líbit už od dob svatého Václava. Ten se také raději dohodl na platbách za mír, než aby bojoval s Jindřichem Ptáčníkem. Podobných příkladů by se v naší národní historii jistě našlo víc, stejně jako příkladů naprosto opačných.
Opravdu jsme národem Švejků?
Asi nejčastěji je v této souvislosti zmiňováno obsazení českých zemí hitlerovským Německem. Prý jsme se vzdali bez boje, zatímco Poláci bojovali. Mělo ale smysl bojovat bez pohraničního opevnění, o které nás připravila zrada tehdejších spojenců? Co by bylo výsledkem takového boje? Praha srovnaná se zemí podobně jako Varšava?
Češi nejsou zbabělí. Dokázali to už naši legionáři za 1. světové války a potvrdili to naši letci v bitvě o Británii, naši výsadkáři bojující v akci Anthropoid i všichni další vojáci a partyzáni zapojení do bojů na východní i západní frontě. Stejnou odvahu prokazovali odbojáři bojující s Němci doma a všechny obyčejné rodiny, které někoho či něco schovaly, někomu pomohly, všichni lidé, kteří překonali strach a dělali to, co bylo třeba. Svůj respekt vlastně Čechům vyjádřil i říšský protektor Reinhard Heydrich, když údajně řekl, že „Češi jsou smějící se bestie“. A to ještě nevěděl, jak sám zemře.
Musíme si pomáhat
Pro mne je česká povaha se všemi klady i zápory asi nejlépe zobrazena ve filmu Musíme si pomáhat. Tolik posmívané švejkovství je najednou vidět v jiném světle. Zdánliví zbabělci jsou vlastně hrdiny a halasně se prezentující vlastenci zavřou před bližním v nouzi dveře.
Film dokládá i jinou českou vlastnost, a to schopnost v krizi se semknout, zapomenou na žabomyší hádky a jít pomáhat, ať pomoc potřebují rodiny postižené tornádem, povodněmi, válkou, nebo soused na vozíku po úrazu.
Co pořád ještě neumíme
I podle mezinárodních srovnání jsme stále ještě národem, který si nechá líbit nekvalitní služby a neumí se většinově ozvat. S tím by asi nesouhlasila řada prodavaček, podle kterých se po covidu naopak čeští zákazníci ozývají až příliš často, a to i v situacích, kdy nemají důvod. Taky Češi v daleko více volají na zákaznické linky a stěžují si a naštvaně píší na sociální sítě. Ne vždy ale odcházejí k jiné firmě. Ze strachu, z pohodlnosti? Kdo ví.
Kdo neokrádá stát…
Pořád máme pod kůží komunistické časy, kdy bez všudypřítomné korupce a sítě známostí téměř nešlo normálně existovat. Takže na korupci, daňové úniky a konflikty zájmů nahlížíme s absurdně shovívavým pohledem. Kde jinde by mohl být jedním z nejoblíbenějších politiků člověk, který neovládá český jazyk, opakovaně prokazatelně lhal, snažil se stát ošidit a získat od něj i finance, na které neměl nárok a které při svém obřím majetku vůbec nepotřebuje? Může zavraždit stařenku v přímém přenosu a jeho čeští voliči mu to odpustí. Drahé potraviny? Jejich miláček sice ovládá velkou část zemědělství, potravinářství i dalších souvisejících oborů, ale on za to určitě nemůže.
Neumíme se ozvat
Musím se přiznat, že z místních odborářů mám jen legraci. Přijde mi hloupé, když za své členy „bojují“ dobře placení funkcionáři, kteří se tváří jako národní hrdinové. Až na to, že těch členů mají minimum a uzurpují si vliv, pro který nemají mandát. Při minimální nezaměstnanosti si hodně lidí neumí obhájit ani svá zákonem daná práva, odbory jsou pro ně buď směšná skupinka levičáků, nebo u nich ve firmě vůbec nejsou. To vede k tomu, že si běžní občané nechávají všechno líbit. A nejen ve svém zaměstnání.
Bydlení je u nás nedostupné pro velkou část lidí, ale nemám pocit, že by společnost tlačila politiky, aby s tím něco dělali. Když se vláda odhodlá konečně zrevidovat důchodový systém, ozvou se jen spokojení důchodci, kteří by si klidně nechávali zvedat své penze na dluh, dokud by byl státu někdo ochoten půjčovat. Revoluce je jen kvůli pár korunám za televizní poplatky. A i ta jen na sociálních sítích.
Demokracie jsou nejen práva, ale i povinnosti
Naučme se obhajovat své nároky, ať je to čistá sklenice v restauraci, proplacení přesčasů v práci nebo pronájem bytu za dostupnou cenu. Naučme se chtít, aby se politici chovali tak, jak mají, a plnili to, co ve volební kampani slíbí. Nešvejkujme i ve chvíli, kdy to není vůbec nutné. Nepotřebujeme přehnanou hrdost či pýchu, ale zdravé sebevědomí.
Zdroje:
1) Češi si na rozdíl od Poláků nechají všechno líbit
2) Jsme národ Švejků? Jednoznačně ne!
