Článek
Letos jsem se rozhodla, že tento mýtus prožijeme na vlastní kůži. Objednala jsem týdenní pobyt v hotelu u moře, s all-inclusive, aby byl ten „odpočinek“ opravdu dokonalý.
Moje představa byla jasná. Já ležím na lehátku, v jedné ruce mám knihu, ve druhé ledovou kávu. Manžel vedle mě spokojeně podřimuje. A naše dvě děti, pětiletá Anička a tříletý Tomáš, si tiše hrají v písku. Večer si dáme romantickou večeři při svíčkách, zatímco děti budou spát v kočárku. Byla to krásná představa. A byla to naprostá, stoprocentní lež.
Už balení mě mělo varovat. Místo abych si balila letní šaty a plavky, připadala jsem si jako logistický manažer, který připravuje humanitární misi. Do kufrů jsem cpala nejen oblečení, ale i oblíbené hračky, speciální dětské křupky, lékárničku velikosti polní nemocnice, nafukovací kruhy, kyblíčky, a nesměla chybět ani noční lampička ve tvaru medvídka, bez které Tomáš neusne. Můj kufr byl z poloviny plný věcí, které měly zajistit, aby se děti cítily „jako doma“. A to byla přesně ta chyba. Protože ony se pak skutečně chovaly jako doma.
Cesta letadlem byl očistec. Tomáš proplakal většinu letu, protože ho bolely uši. Anička stihla vylít džus na pána sedícího před námi. Když jsme konečně dorazili do hotelu, byli jsme s manželem naprosto vyčerpaní.
A pak začala ta naše „dovolená“. Každé ráno jsme se vzbudili v šest, protože děti jsou zvyklé na svůj režim. Můj sen o dlouhém spánku se rozplynul. Snídaně nebyla klidným startem do dne, ale bitevním polem, kde jsem se snažila do dětí dostat alespoň něco jiného než čokoládové kuličky.
Cesta na pláž vypadala jako stěhování národů. Ověšeni ručníky, hračkami, kruhy, a taškou plnou jídla a pití jsme se konečně dostali k moři. Lehátko? Knížka? Ledová káva? Zapomeňte. Můj jediný úkol byl zabránit dětem, aby se navzájem neumlátily lopatkou, aby nejedly písek, aby se neutopily, a neustále je mazat opalovacím krémem, což nenáviděly. Každých pět minut jsem slyšela „mami, já mám hlad“, „mami, já mám žízeň“, „mami, on mi bere kyblíček“.
Náš hotelový pokoj byl po prvním dni v horším stavu než jejich pokojíček doma. Všude byl písek. Na podlaze, v posteli, ve sprše. Válely se tam mokré plavky, ručníky, a hračky.
Největší iluzí byla představa romantických večeří. Většinou jsme večeřeli ve spěchu v hotelové jídelně, kde jsme se snažili utišit unavené a přetažené děti. Když jsme to jednou zkusili a vzali je do „lepší“ restaurace, skončilo to Tomášovým hysterickým záchvatem, protože mu číšník přinesl jiný tvar těstovin, než na jaký je zvyklý.
Můj muž se mi snažil pomáhat. Ale muži mají zvláštní dar. Dar vypnout a nevidět ten chaos kolem sebe. Takže zatímco já jsem byla v neustálém stresu a pohotovosti, on si dokázal na deset minut zdřímnout na lehátku. „Proč jsi tak napjatá, miláčku?“ ptal se mě. „Vždyť jsme na dovolené, odpočiň si!“ V tu chvíli jsem měla chuť ho v tom moři utopit.
Jednoho večera, když děti konečně usnuly, jsem si sedla na balkon. Dívala jsem se na klidné moře a na hvězdy. A v tu chvíli mi to došlo v celé své nahotě. Tohle není dovolená. Je to jen přesunutí mého každodenního domácího chaosu, mých povinností a mého stresu na jiné, mnohem dražší a méně praktické místo. Doma mám alespoň pračku, myčku a svůj klid v koupelně. Tady nemám nic. Jen krásný výhled, na který se nemám čas dívat.
Ale pak jsem si otevřela v mobilu fotky, které jsem ten den udělala. A mezi těmi desítkami rozmazaných šmouh jsem našla pár pokladů. Fotku Aničky, jak se s vytřeštěnýma očima poprvé dívá na moře. Fotku Tomáše, jak se od srdce směje, když ho vlna shodila na zadek. A jednu společnou, kde sice vypadáme unaveně, ale jsme na ní všichni spolu a jsme šťastní.
A pochopila jsem to. Cestování s malými dětmi opravdu není dovolená pro rodiče. Je to investice. Investice do zážitků a vzpomínek pro naše děti. My si neodpočineme. Ale oni si to budou pamatovat. A my si budeme pamatovat jejich rozzářené oči. A to za všechen ten stres a písek v posteli vlastně stojí.
I když příští rok, až budeme plánovat dovolenou, navrhnu něco jiného. Třeba týdenní pobyt v lázních pro mě. A manžel může vzít děti k babičce. To by teprve byla opravdová dovolená snů.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
