Článek
Byl sebevědomý, ambiciózní a energický. V porovnání s kluky, se kterými jsem chodila předtím, byl jako z jiného světa. A já jsem byla přesvědčená, že jsem konečně našla toho pravého. Muže, který ví, co dělá.
Naše první rande bylo v drahé restauraci, o které jsem si do té doby jen četla v časopisech. Celý večer mluvil o své práci, o svých plánech, o svých úspěších. Hltala jsem každé jeho slovo. Byla jsem na něj hrdá, i když jsem ho skoro neznala. Připadala jsem si jako součást něčeho velkého a důležitého.
Brzy jsme spolu začali bydlet. A já jsem začala pomalu objevovat druhou stranu jeho dokonalosti. Náš společný život se neřídil kompromisy, ale jeho pravidly. Všechno mělo svůj řád, své místo. Náš byt nevypadal jako domov, ale jako showroom. Všechno muselo být dokonale uklizené, srovnané, efektivní. Jakákoliv odchylka od jeho systému byla zdrojem napětí.
Jeho život se točil jen kolem jedné věci: jeho práce. Vstával v šest ráno, aby si ještě před odchodem do kanceláře mohl projít emaily. Vracel se pozdě večer a po krátké večeři si zase sedl k počítači. Víkendy neexistovaly. Byly jen další příležitostí, jak dohnat pracovní resty nebo se připravit na další týden.
Snažila jsem se to chápat. Říkala jsem si, že je to jen dočasné, že má teď náročné období. Ale to období nikdy neskončilo. Snažila jsem se proniknout do jeho světa. Chtěla jsem ho poznat víc. Chtěla jsem vědět, čeho se bojí, o čem sní, co ho trápí. Ale pokaždé, když jsem se pokusila o hlubší rozhovor, narazila jsem na zeď.
Když jsem mu vyprávěla o svých problémech v práci, nabídl mi desetibodový plán, jak je efektivně vyřešit. Ale nezeptal se, jak se u toho cítím. Když jsem měla radost z nějakého svého malého úspěchu, pochválil mě jako malou holku a hned obrátil téma na svůj mnohem větší, mnohem důležitější projekt.
Jednou jsem byla nemocná, měla jsem vysokou horečku. Ležela jsem v posteli a bylo mi zle. On chodil po bytě, nervózní, že moje nemoc narušila jeho plány a že bude muset zrušit nějakou „důležitou“ schůzku. Jeho první otázka nebyla „Jak ti je, miláčku?“, ale „Myslíš, že do zítřka budeš v pořádku? Mám toho opravdu hodně.“
V tu chvíli mi to došlo. Já nejsem jeho partnerka. Jsem jen další položka v jeho dokonale zorganizovaném životě. Jsem jeho asistentka, jeho podpora, jeho hezký doplněk na firemní večírky. Ale nejsem člověk, se kterým by sdílel svůj vnitřní svět. Protože on žádný neměl. Jeho vnitřní svět byla jeho práce, jeho úspěch, jeho ego.
Snažila jsem se ho omluvit. Říkala jsem si, že je jen pohlcený svou kariérou. Ale čím déle jsem s ním byla, tím víc jsem si uvědomovala, že to není o kariéře. Je to o něm. O jeho neschopnosti navázat skutečný, hluboký vztah. O jeho neschopnosti vidět svět jinak než skrze sebe a své potřeby.
Seděli jsme spolu v kavárně. Tedy, já jsem tam seděla s ním. On tam seděl se svým notebookem. Mluvila jsem na něj, ale on mě neposlouchal. Jen přikyvoval a prsty mu kmitaly po klávesnici. Dívala jsem se na něj, na toho krásného, úspěšného, sebevědomého muže. A poprvé v životě jsem v něm neviděla svůj idol. Viděla jsem v něm jen prázdnotu. Osamělého muže, uvězněného ve zlaté kleci svého vlastního ega.
A já jsem v té kleci už dál být nechtěla. Potichu jsem vstala, nechala na stole peníze za svou kávu a odešla jsem. Ani si toho nevšiml. Možná až za hodinu, když zaklapl svůj notebook a zjistil, že už tam nejsem. A možná ani to ne.
Chtěla jsem ho poznat víc. Ale zjistila jsem, že není co poznávat. Že za tou nablýskanou fasádou úspěchu je jen chlad a prázdno. A já chci ve svém životě teplo. I za cenu toho, že nebude tak dokonalý a úspěšný. Chci nedokonalý, chaotický, ale skutečný život. A ten jsem s ním mít nemohla.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
