Článek
Narodila jsem se do toho. Vyrůstala jsem v tom. Každá neděle v kostele, každá farní slavnost, pomoc s charitou, pečení koláčů na poutě. Zasvětila jsem tomu společenství celý svůj život. Byli to moji přátelé, moje opora, můj morální kompas. Myslela jsem si, že sdílíme stejné hodnoty: lásku, přijetí, soucit. Jak strašně jsem se mýlila.
Když mi můj syn Tomáš s třesoucím se hlasem a slzami v očích řekl, že je gay, moje jediná reakce byla ho pevně obejmout a říct mu, že ho miluju. Že ho budu milovat vždycky, bez ohledu na cokoliv. Protože je to moje dítě. Moje krev. A moje láska k němu je bezpodmínečná.
Když se to doneslo do naší farnosti, všechno se změnilo.
Nejdřív to byly jen šeptandy v lavicích. Pak chladné pohledy na ulici. Pak se vám lidé, se kterými jste se desítky let dělili o radosti i starosti, začali vyhýbat obloukem. Nakonec mi bylo řečeno, že tím, že „schvaluji a podporuji hříšný životní styl“ svého syna, ohrožuji spásu svou i ostatních. Že si musím vybrat.
A víte co? Nejsem z toho smutná. Jsem naštvaná. Neskutečně naštvaná.
Celý život kážete o lásce, odpuštění a přijetí. Ale vaše láska má podmínky. Vaše přijetí má hranice. Vaše náruč je otevřená jen pro ty, co se vejdou do vašich úzkých, zaprášených škatulek. Láska, která si klade podmínky, ale není žádná láska. Je to jen obchod.
Takže ano, vybrala jsem si. Vybrala jsem si své dítě. Vybrala jsem si skutečnou, nepodmíněnou lásku před vaší svatou přetvářkou. Zavrhli mě, dívají se na mě skrz prsty. Fajn. Jejich ztráta.
Já bych to udělala znovu. Tisíckrát. Jestli je hřích milovat své dítě takové, jaké je, pak jsem ta nejpyšnější hříšnice na světě. A oni ať si tu svou farizejskou morálku strčí za klobouk.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
