Článek
Stalo se to v době, kdy jsem konečně sebrala odvahu a nechala si ostříhat vlasy na krátký „pixie“ sestřih. Byla jsem z toho nadšená, protože jsem se konečně cítila sama sebou. Musím přiznat, že při nákupu oblečení se neřídím genderovými normami. Když se mi líbí látka a střih pánské havajské košile, protože je vzdušná a pohodlná, prostě si ji koupím.
A tak přejděme k příběhu. Byla jsem v nákupním centru se svým tehdejším přítelem a jako obvykle jsem zamířila na dámské toalety. Nebyl tam nikdo kromě jedné paní, která si u zrcadla nanášela make-up. Vešla jsem dovnitř a už jsem byla skoro u jedné z kabinek, když ke mně ta paní rychle přistoupila, s kosmetickými štětci stále v ruce, a pronesla: „Promiňte, ale tohle jsou toalety jen pro ženy, ne?“
Byla jsem zmatená. „Ano?“ odpověděla jsem, protože venku byl přece obrovský piktogram ženy. Ale pak mi to došlo. Zírala mi upřeně na hruď, jako by se snažila zjistit, jestli jsem opravdu dívka, nebo nějaký chlap, co se vetřel na dámské záchody. A já opravdu nechápu, proč si myslela to druhé, protože jsem na sobě měla krátké kraťasy s legínami. Jistě, měla jsem na sobě tu volnou pánskou havajskou košili, ale byla rozepnutá a pod ní jsem měla přiléhavé černé tílko. Což je, myslím, dostatečně ženský styl.
Celá ta situace mi přišla tak směšná a absurdní, že jsem se rozhodla hrát její hru. Navázala jsem s ní oční kontakt, oběma rukama jsem si ukázala na kraťasy a ležérně jsem se zeptala: „Chcete to zkontrolovat?“ Pokud to ona chtěla udělat divným, já to udělám ještě divnějším.
„Chcete jít se mnou do kabinky a kouknout se? Proč ne, že? Obě jsme přece ženy,“ dodala jsem sarkasticky.
Ráda si myslím, že to ticho, které následovalo, ji přimělo si uvědomit, kdo z nás dvou je tady ten úchyl. Okamžitě couvla a vykoktala ze sebe „ne“.
Konečně jsem si v kabince udělala, co jsem potřebovala, a když jsem si myla ruce, omluvila se mi. Řekla jsem jí, že se nic moc nestalo. Ale v duchu jsem se musela omluvit všem trans lidem, kteří jsou takto napadáni, když si jen jdou po svém.
Když tak nad tím přemýšlím, možná jí ani nebylo líto, že mě obtěžovala. Spíš jí bylo líto, že si vybrala špatnou osobu a ztrapnila se. Každopádně, ta lekce ji snad naučila, že soudit lidi podle vzhledu se nevyplácí. A já jsem ráda, že jsem se nenechala zastrašit a bránila jsem se svým vlastním, poněkud bizarním způsobem.
