Článek
Tělesné tresty podle výboru OSN pro práva dítěte zahrnují například kopání, plácání, facky, třesení, strkání, tahání za vlasy a uši, údery pěstí, bití, pálení nebo nucení setrvat v nepříjemné poloze. Patří sem tak i mnoha Čechy vzývaný a stále urputně obhajovaný „výchovný“ výprask.
Fyzické tresty jsou však výchovným přístupem zcela zbytečným a nesmyslným. Jejich absenci totiž nelze ztotožňovat s volnou výchovou. Nastavovat dětem hranice je zcela nezbytné. Nejlépe to učiníte jednak vlastním pozitivním příkladem a také zřetelným vyjasněním si toho, co od dítěte očekáváte a co bude následovat, pokud domluvu poruší. V tomto směru se vyplatí zůstat klidným a názorově konzistentním.
Pokud potomek zlobí, provokuje nebo se vzteká, snažte se najít příčiny jeho chování. Stejně tak je nutné svým ratolestem zajistit podporu, do výchovy vnášet povzbuzování a oceňování úspěchů, a také posilovat u nejmenších zodpovědnost. Bez fyzických trestů je tedy možné se jednoduše obejít a současně nehrozí, že z dětí vyrostou rozmazlení dospělí zvyklí brát ohledy jen na sebe.
Podle tuzemských odborníků tělesné tresty dětem škodí
O škodlivosti tělesných trestů se vede nejen bouřlivá debata ve veřejném prostoru. Na toto téma se zaměřili i odborníci z Česka. A to konkrétně z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN, kteří se rozhodli realizovat výzkum na téma vnímání a používání fyzických trestů v České republice. Zapojilo se do něj 1013 respondentů.
Jeho výsledky rámují experti z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, která na toto téma zveřejnila zprávu, do jasného závěru: Všechny formy násilí bez ohledu na povahu nebo intenzitu jsou škodlivé a způsobují dětem zcela zbytečná zranění, bolest, podkopávají u nich pocit vlastní hodnoty a brání jim v optimálním psychickém vývoji.
Dopady fyzických trestů jsou značné a podle vedoucího výzkumného týmu prof. PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D., z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN ovlivňují osobnost a budoucí život dítěte prakticky ve všech rovinách. Kromě externalizovaného či internalizovaného chování se projevují v oslabení kognitivních funkcí, narušení emočního vývoje a zhoršeném duševním i fyzickém zdraví, mají dopad na strukturu a funkci mozku, narušení vztahů, problémy ve škole, ale jsou i rizikem mezigeneračního přenosu násilí.
Také další český odborník MUDr. Martin Anders, Ph.D., přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN na toto téma doplňuje, že časné traumatické zkušenosti negativně působí na lidský mozek a mají řadu zdravotních konsekvencí, které se navíc neobjevují bezprostředně po traumatickém prožitku, ale až posléze.
Fyzické tresty mohou vést k úzkostem i depresím
Poznatky českých odborníků jsou tak plně v souladu se zjištěními jejich kolegů v zahraničí. Americká pediatrická akademie již v roce 2018 k této problematice konstatovala, že veškeré formy tělesného trestu, křičení na děti nebo jejich vydírání, jsou v krátkodobém horizontu minimálně účinné a dlouhodobě neúčinné.
U dětí, které jsou takovému zacházení vystaveny, existuje riziko četných poruch duševního zdraví či problémů s chováním. Objevit se u nich mohou konkrétně potíže se sebevědomím, častý je i výskyt duševních poruch, jako jsou deprese nebo úzkosti. Stejně tak hrozí potíže ve vztazích, například tendence častěji se uchylovat k agresivnímu chování v blízkých vztazích, ale také vyšší tendence k sociálně rizikovému chování.
Navíc z výzkumu české iniciativy Pod svícnem vyplynulo, že existuje souvislost mezi tělesnými tresty a sexuálním násilím. Celkem 11 % respondentů v dotčeném průzkumu uvedlo, že se v dětském věku stalo obětí sexuálního útoku. Tato forma výchovy tak přenáší z generace na generaci určité ponížení a vytváří podhoubí pro toleranci násilí ve společnosti. Fyzický trest ostatně sám o sobě lze považovat za akt násilí. A to by pro nás mělo být nepřijatelné na všech úrovních. Podobně jako neřešíme jakékoli partnerské neshody bitím, neměli bychom podle psychologů připustit stejné metody ve vztahu k dětem.
Fyzický trest navíc nejspíše vyvolá pocit nespravedlnosti, ublížení, bezmoci a vzteku. Nedostavuje se tedy jednoznačně uvědomění si nežádoucího chování a jako zpětná vazba pro dítě, že udělalo něco špatně, tedy takový přístup určitě nefunguje. Trest je navíc často pouze emočním ventilem rodiče, který má strach, zlost nebo třeba „jen“ špatnou náladu a nezvládá tyto pocity zpracovat. Někteří rodiče si touto formou navíc pouze upevňují své dominantní postavení a trest se stává i nástrojem převahy nad dítětem.
Zdroje
David, R. (1999): Práva dítěte Úmluva o právech dítěte a její charakteristika Mezinárodní ochrana práv dítěte a další dokumenty Rodina a základ rodinného práva, Nakladatelství Olomouc, Olomouc, s. 175 ISBN: 80-7182-076-8
Dydňanská, R. (2007): Transgenerační přenos. In: Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Kolektiv autorů, Ireas, Praha, s. 119 - 125 ISBN: 978-80-86684-47-5
Lovasová, L., Schmidová, K. (2006): Tělesné tresty, Vzdělávací institut ochrany dětí, Praha s. 24 ISBN: 80-86991-75-X
Černý, J. (2011): V Čechách vařečka, v Británii kartáč. Děti a my: časopis pro rodiče; učitele a pracovníky pomáhajících profesí, roč. 41, č. 2/11, s. 14 - 15.
Kopřiva, P., Kopřivová, T. (2008)a: Fyzické tresty narušují sebeúctu dítěte. Psychologie DNES, roč. 14, č. 10, s. 50 - 52
Kopřiva, P., a kol. (2008)b: Děti potřebují respekt. Děti a my: časopis pro rodiče; učitele a pracovníky pomáhajících profesí, roč. 38, č. 2, s. 32 – 33
Mokres, F. (2008): Tělesné tresty ve škole a rodině. Rodina a škola: časopis pro všechny rodiče a učitele, roč. 55, č. 6, s. 28 – 29