Článek
Hra pro mě byla tajná, téměř zakázaná činnost. Něco, co jsem dělala potichu, rychle, za zavřenými dveřmi svého pokojíčku, a vždycky jsem jedním uchem poslouchala, jestli se neblíží kroky po chodbě. Nebylo to o tom, že by mi rodiče hraní vyloženě zakazovali. Bylo to mnohem horší. Dávali mi najevo, že je to něco divného. Něco, za co bych se měla stydět.
Mám jednu vzpomínku, která se mi vryla do paměti. Bylo mi asi osm a byla jsem na koberci, naprosto pohlcená světem, který jsem vytvořila pro své staré, ohrané Igráčky. Měli tam dům z krabice od bot a prožívali nějaké velké dobrodružství. Najednou se otevřely dveře a v nich stála máma.
Nekřičela. Ani se nezlobila. Jen se na mě podívala s takovým tím unaveným, lehce zmateným výrazem a řekla: „Co tady blbneš? V tvém věku bys už mohla mít víc rozumu.“ A v tu chvíli se celý můj fantazijní svět rozpadl na prach. Zůstal jen pocit trapnosti a studu, který mi zaplavil celé tělo.
Od té doby jsem si s Igráčky skoro nehrála. Bylo to moc riskantní. Místo toho jsem objevila bezpečnější útočiště: tvoření. Kreslila jsem, vystřihovala, lepila, modelovala. Tohle bylo přijatelné. Tohle totiž mělo výsledek. Na konci byl obrázek nebo figurka z moduritu, kterou jsem mohla ukázat. Bylo to kreativní, ale zároveň to vypadalo jako práce. Nebylo to to neužitečné, chaotické a „hloupé“ hraní.
Rodiče byli praktičtí lidé. Věřili v práci, v pořádek, v užitečnost. Hra pro ně byla ztráta času. Něco pro malé děti. A já jsem se zoufale snažila nebýt malým dítětem, abych si zasloužila jejich uznání. Ani hračky jsem moc nedostávala. Většinou jsem dědila věci po sestřenicích. Tím mi vlastně beze slov říkali, že můj svět her a fantazie není dost důležitý na to, aby se do něj investovalo.
Pochopila jsem to celé až nedávno. Byla jsem na návštěvě u kamarádky, která má pětiletou dceru. Malá si v obýváku stavěla z dek a polštářů bunkr a vedla přitom nadšený monolog se svými plyšáky. A moje kamarádka? Sedla si k ní na zem, zapojila se do hry a se zaujetím se ptala: „A kdo bydlí v tomhle hradě? A co bude dneska k večeři?“
Sledovala jsem je a cítila jsem zvláštní pnutí na hrudi. Byla to směs fascinace a hlubokého, starého smutku. Viděla jsem, jak kamarádka svou dceru učí, že její fantazie je cenná. Že radost je důležitá. Že hra je v pořádku. Já se naučila přesný opak.
Dnes je mi třicet a stále s tím bojuji. Je pro mě těžké dělat věci jen tak, pro radost, bez viditelného výsledku. Cítím se provinile, když „ztrácím čas“. Ten pocit studu, že mě někdo přistihne při něčem tak dětinském, jako je hra, ve mně zůstal. Ale když jsem viděla tu malou holčičku v jejím bunkru z dek, poprvé jsem si pomyslela, že na hraní možná není nikdy pozdě. Jen se musím přestat bát, že mě u toho někdo chytí.
Závěrečná výzva
Styděli jste se také v dětství za to, že si hrajete? Museli jste svou fantazii schovávat do „produktivnějších“ činností? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná společně zjistíme, že na hraní není nikdy pozdě.
