Článek
Vždycky jsem si myslela, že rodina je to nejdůležitější. Že i přes neshody a problémy držíme pohromadě. Dnes jsem ale pochopila, že některé vazby se mohou zpřetrhat a že krev není vždy hustší než voda. Moje sestra a já jsme si byly blízké, i když jsme každá jiná. A naše děti si dříve dobře rozuměly. To všechno se změnilo před dvěma lety, když mé sestře tragicky zemřel manžel a její syn, můj synovec, přišel o tátu.
Od té doby je to s ním těžké. Z milého chlapce se stal problematický teenager. Chápala jsem, že truchlí, a snažila jsem se být tolerantní. Moje sestra ho ale začala omlouvat úplně ve všem. Jakákoli jeho hrubost, jakýkoli projev neúcty, vše bylo smeteno ze stolu se slovy: „Prochází si těžkým obdobím.“ Její omluva se ale stala zástěrkou pro jeho stále horší chování a ona mu v podstatě dovolila, aby se z něj stal malý tyran.
Moje devítiletá dcera Anička miluje pletení. Je v tom neuvěřitelně talentovaná a trpělivá. Posledních několik týdnů pracovala na svém mistrovském díle – vlastnoručně navrženém a upleteném batohu. Nebyl to jen tak ledajaký batoh. Investovala jsem nemalou částku do kvalitní, barevné vlny a Anička strávila hodiny a hodiny nad každým detailem. Chtěla se s ním tento víkend zúčastnit velké soutěže, kde byla hlavní cenou finanční odměna. Peníze chtěla použít na školní výlet, na který bychom si jinak nemohli dovolit. Byla jsem na ni neskutečně pyšná.
Dnes jsme se všichni sešli u mé matky, která si nedávno při pádu zranila nohu. Anička si s sebou vzala svůj hotový batoh, aby se s ním pochlubila babičce. Když jsme dorazili, byla tam už i moje sestra se synem. Sestra, když batoh viděla, nešetřila chválou: „To je neuvěřitelné, Aničko! Jsi tak talentovaná!“ Její syn, můj synovec, ale jen zíral s chtivým výrazem a řekl: „Ten chci.“
Anička mu slušně odpověděla, že mu ho dát nemůže, protože je do soutěže. On se na ni zamračil a uraženě odešel. Nevěnovali jsme tomu pozornost. Velká chyba.
O chvíli později, když jsme my dospělí byli v kuchyni a povídali si s matkou, jsme uslyšeli z obýváku Aniččin zděšený výkřik. Vběhli jsme dovnitř a naskytl se nám pohled jako z hororu. Uprostřed pokoje ležel na zemi Aniččin batoh a z něj šlehaly plameny. Můj synovec stál nad ním, v ruce držel zapalovač a na tváři měl vítězoslavný úšklebek.
Zatímco já jsem v panice hasila hořící vlnu, moje sestra přistoupila ke svému synovi. Čekala jsem, že mu vynadá, že ho potrestá. Místo toho ho jen objala a začala ho utěšovat. „Co se stalo, broučku?“
Když jsme oheň uhasili a z batohu zbyla jen ohořelá, smradlavá hromádka, synovec začal lhát. „To ona!“ ukázal na mou plačící dceru. „Nechtěla mi ho půjčit, tak si ho radši sama zapálila!“
A moje sestra? Ta se ho samozřejmě zastala. Místo omluvy se otočila na mě. „Vidíš, co se stalo? Kdyby mu ho prostě půjčila, nic z toho by se nestalo.“
Zůstala jsem na ni zírat v němém úžasu. Pak jsem s ledovým klidem řekla, že očekávám, že mi nahradí cenu za vlnu a hlavně finanční odměnu, o kterou mou dceru připravil.
Zasmála se mi do obličeje. „Prosím tě, vždyť je to jen nějaká pletená věc, co udělalo dítě. To nemá žádnou hodnotu.“ Ta slova, poté co ho před hodinou obdivovala, mě ranila víc než samotný oheň.
Moje dcera byla naprosto zdrcená. Nejenže přišla o týdny své práce a o svůj sen o školním výletu, ale její vlastní teta jí řekla, že její práce nemá žádnou cenu.
Vzala jsem svou plačící dceru za ruku a beze slova jsme odešly. V tu chvíli jsem věděla, že už nemám sestru. A moje dcera nemá sestřenici.
Vím, že můj synovec kráčí po velmi temné cestě. Ale jeho matka mu tu cestu dláždí a omlouvá každý jeho krok. A já už nebudu stát opodál a dívat se, jak jejich toxicita ničí i mou dceru.
Někdy je největší projev lásky k dítěti ho ochránit, i když to znamená zpřetrhat rodinné vazby navždy.
