Článek
Když jsme si před rokem s Martinem kupovali ten malý domek se zahrádkou v satelitu za Prahou, myslela jsem si, že jsem v nebi. Představovala jsem si víkendová rána s kávou na terase. Snila jsem o tom, jak budu sázet bylinky a pěstovat rajčata. Těšila jsem se, jak si budu číst na lehátku a chytat bronz. Místo toho žiju jako poustevník, který neustále sleduje pohyb na ulici.
Můj život se řídí podle toho, jestli je „čistý vzduch“. Než jdu k autu, vykouknu škvírou v zácloně, jestli soused zrovna nemyje auto. S košem chodím až za tmy. Když slyším na zahradě vedle sekačku na trávu, vím, že minimálně dvě hodiny nemůžu ani otevřít okno do zahrady. Nejde o to, že bych ty lidi neměla ráda. Jsou milí. Ale ta představa, že mě někdo uvidí, že mě bude pozorovat… vyvolává ve mně paniku.
Není to strach z pohledu samotného. Je to strach z toho, co následuje. Z toho, že budu muset reagovat. Že budu muset nasadit úsměv, zamávat a prohodit pár slov o počasí. Že budu muset hrát divadlo „normálního, společenského člověka“. A tenhle výkon mě stojí neuvěřitelné množství energie. Je pro mě jednodušší se mu úplně vyhnout.
Ta nevinná otázka od sousedky mě ale zasáhla. Donutila mě si uvědomit, jak moc tenhle strach řídí můj život. Že ten dům snů se pro mě stal zlatou klecí. Martin to nechápe. Je společenský, se sousedy se baví rád a považuje mě prostě za „trochu stydlivou“. Nevidí tu hrůzu, kterou prožívám při pouhém pomyšlení, že bych měla jít plít záhon a někdo by mě u toho mohl pozdravit.
Tenhle pocit mám odjakživa. Pamatuju si, jak jsem se jako malá schovávala v pokoji, když k nám přišel kdokoliv na návštěvu. Jak jsem nesnášela, když jsme si jako děti musely hrát na ulici před domem, kde na nás všichni viděli. Vždy jsem měla pocit, že být viděna znamená být souzena. Že můj klid je podmíněný neviditelností.
A tak teď sedím v našem krásném obýváku a dívám se ven na zahradu, po které tak toužím. Martin tam zrovna něco kutí u plotu a baví se se sousedem. Slunce svítí a já bych si tak přála prostě vyjít ven, sednout si a jen tak být. Ale nejde to. Jsem paralyzovaná strachem z pohledů, které by na mně mohly ulpět.
Ta zahrada je pro mě symbolem života, který chci žít, ale nemůžu. Je plná slunce, ale já trčím ve stínu svého vlastního strachu. A nejhorší je to vědomí, že si teď sousedé nejen všímají, že nejsem vidět, ale možná si o mně i povídají. Ten tlak na to „ukázat se“ je teď ještě větší. A já se chci o to víc schovat.
Máte také iracionální strach z toho, že vás ostatní pozorují? Omezuje vás to v běžném životě? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže už jen vědomí, že v tom člověk není sám.
