Článek
Jsem svobodná, bezdětná a celý život jsem tvrdě pracovala, abych se dostala tam, kde jsem dnes. Mám dobrou práci, slušný příjem a finanční stabilitu, které si nesmírně vážím. Vždycky jsem se řídila heslem, že štěstí je skutečné, jen když je sdílené, a proto jsem se snažila být ke své rodině štědrá. Pomáhala jsem, kdykoliv bylo potřeba, a nikdy jsem nic nechtěla na oplátku. Možná právě proto mě současná situace bolí o to víc. Cítím se zrazená a zneužitá těmi nejbližšími.
Můj bratr Roman (38) je dobrý člověk, ale celý život se tak trochu potácí od jedné finanční nejistoty ke druhé. S jeho ženou Ivetou vychovávají mou milovanou neteř Julii, která je pro mě jako vlastní dcera. Snažila jsem se jim vždy pomáhat, ať už šlo o příspěvek na letní tábor pro Julču, nebo o pomoc s nečekanou opravou auta. Dělala jsem to ráda, protože rodina pro mě byla vždy na prvním místě.
Asi před dvěma lety jsme seděli na zahradě u grilování. Roman si mi postěžoval, jak ten čas letí a že Julča už teď sní o své oslavě osmnáctin. Zmínil, jak by si přála velkou párty s kamarády, ale že na něco takového nebudou mít peníze. Viděla jsem v jeho očích starost a v návalu velkorysosti jsem pronesla větu, které dnes hořce lituji. „Neboj se, Romane. Až ten čas přijde, ráda s něčím pomůžu nebo přispěju,“ řekla jsem s úsměvem. Byla to jen neformální, nezávazná nabídka.
Čas plynul a já na tu větu skoro zapomněla. Julča brzy oslaví osmnácté narozeniny a já se na to moc těšila. Už jsem v hlavě plánovala, jaký jí dám dárek. Přemýšlela jsem o zájezdu k moři, novém notebooku na studia nebo prostě jen o štědré finanční částce do začátku dospělého života. Chtěla jsem jí udělat radost. Pak mi ale jednoho večera přišel e-mail od bratra s předmětem: „Juliina oslava snů“.
S úsměvem jsem otevřela přílohu. Čekala jsem pár fotek jako inspiraci, možná odkaz na nějakou restauraci. Místo toho se mi na obrazovce objevila profesionálně vytvořená prezentace v PDF. Snímek za snímkem jsem projížděla plán na událost, která se víc podobala luxusní svatbě než oslavě osmnáctin. Můj úsměv postupně mizel a nahrazoval ho němý úžas.
V prezentaci bylo všechno. Pronájem malého zámečku ve středních Čechách. Catering pro sto hostů. Profesionální DJ. Značkové šaty pro oslavenkyni navržené na míru. Ohňostroj. A dokonce i kočár tažený koňmi, kterým měla Julie přijet na oslavu. Projížděla jsem to s otevřenou pusou a srdce mi začalo bušit úzkostí. Na posledním snímku byla tabulka s rozpočtem. Celková částka: 530 000 korun.
Chvíli jsem jen zírala na to číslo. Musí to být nějaký vtip, říkala jsem si. Pak jsem si ale všimla malé poznámky pod čarou, která byla zjevně určena mně. „Předpokládaný příspěvek od tety Dany: 350 000 Kč.“ V tu chvíli se mi udělalo fyzicky zle. Tohle nebyla prosba o pomoc. Tohle byl jasně daný požadavek. Očekávali, že zaplatím dvě třetiny této šílené parodie na královskou slavnost.
Okamžitě jsem zavolala bratrovi. Snažila jsem se znít klidně, i když se ve mně všechno vařilo. Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně. Jeho reakce mě šokovala. „No jasně, že to myslím vážně. Vždyť jsi slíbila, že pomůžeš,“ řekl defenzivním tónem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že „přispět“ nebo „pomoci“ neznamená zaplatit částku, za kterou si někteří lidé koupí auto.
Argumentoval tím, že je to pro Julii sen a že je to jen jednou za život. Řekl, že vědí, že vydělávám dobré peníze, a tak s tím tak nějak počítali. Když jsem mu řekla, že taková částka je naprosto mimo realitu, naštval se. Řekl, že ho v tom nechávám a že jsem zradila slib. Nabídla jsem mu, že ráda dám Julče k narozeninám 50 000 korun, což mi i tak přišlo jako extrémně štědrý dar. Dodala jsem, že jim klidně pomůžu s výrobou dekorací nebo pečením.
Jeho odpověď byla chladná. Řekl, že 50 tisíc jim sotva zaplatí pronájem a že si ze mě tu almužnu můžu nechat. Od té doby se rozjela lavina. Zpráva o mé „lakotě“ se rychle rozšířila po celé rodině. Najednou jsem byla ta zlá, sobecká teta, která své neteři ze závisti nepřeje krásnou oslavu. Ta, která sedí na penězích a raději by si je schovala pro sebe, než aby splnila sen mladé dívky.
Nejhorší byl telefonát od mé vlastní matky. Místo aby se mě zastala, začala mi domlouvat. „Dano, prosím tě, nedělej ostudu. Vždyť vyděláváš víc než my všichni dohromady, tak bys měla rodině pomoct. Je to tvoje neteř. Měla jsi čekat, že když něco slíbíš, budou s tím počítat.“ Její slova mě ranila víc než cokoliv jiného. Cítila jsem se naprosto sama a nepochopená.
Julča se mnou nemluví. Na mé zprávy nereaguje. Od bratra a švagrové mi chodí jen pasivně-agresivní poznámky o tom, jak teď budou muset všechno zrušit a jak bude Julie zklamaná. Připadám si jako zločinec. Ale copak jsem skutečně udělala něco špatně? Moje velkorysost byla zneužita. Má láska k rodině byla proměněna v povinnost.
Vím, že nejsem lakomá. Celé roky jsem je podporovala bez jediného zaváhání. Ale tohle překročilo všechny meze. Tohle nebyl sen mé neteře. Tohle byl sen mého bratra a jeho ženy o tom, jak se blýsknout před světem a uspořádat okázalou slavnost na můj účet. Vzali mou lásku a proměnili ji v položku v rozpočtu.
Oslava má být za měsíc. Rodina se mnou téměř nekomunikuje a já se cítím jako cizinec mezi svými. Stojím si za svým rozhodnutím, ale ta pachuť zrady je nesnesitelná. Udělala jsem správnou věc? Jsem přesvědčená, že ano. Ale cena za to, že jsem se nenechala zneužít, je samota a pocit, že jsem zklamala ty, které miluji nejvíc. A to všechno kvůli jednomu neopatrnému slibu.
