Článek
Když jsme si s manželem před téměř dvaceti lety kupovali náš dům, mysleli jsme si, že jsme našli ráj na zemi. Schovaný na konci dlouhé, klikaté příjezdové cesty, obklopený lesy a loukami Jižních Čech, představoval vše, po čem jsme kdy toužili: naprostý klid, soukromí a únik od hektického světa. Náš dům byl naší pevností, naším útočištěm, místem, kde jsme mohli konečně vydechnout a být sami sebou. Nikdy by nás nenapadlo, že se právě toto vysněné soukromí stane naší největší noční můrou.
Problém nespočíval v našem domě, ale v pozemku našich sousedů. Ti vlastní několik malebných chatek, které pronajímají turistům jako prázdninové ubytování. Jejich areál je přitom naprosto zřetelně oddělený. Mají vlastní, dobře značenou příjezdovou cestu, velké parkoviště a několik budov, které jasně napovídají, že se jedná o komerční objekt. Každému, kdo má alespoň špetku selského rozumu, by mělo být na první pohled jasné, která cesta vede k našemu soukromému domu a která k jejich chatkám k pronájmu.
Přesto se náš život změnil v nekonečný příběh nechtěných návštěv. Místo aby turisté odbočili na zjevnou cestu k chatkám, z nějakého nepochopitelného důvodu si pravidelně vybírají naši soukromou příjezdovou cestu. Sledují ji až k našemu domu, zaparkují na našem dvoře a s naprostou samozřejmostí nám klepou na dveře. A to v jakoukoliv denní i noční hodinu. Není to sice každý den, ale je to dostatečně často na to, aby nás to dohánělo k šílenství.
Za těch dvacet let jsme zažili snad všechno. Zvonění uprostřed noci, kdy nás z hlubokého spánku probudí rodina, která právě dorazila na dovolenou a nemůže najít svou chatu. Zoufale bušení na dveře v šest ráno v neděli, protože někdo ztratil klíče a myslí si, že jsme recepce. Každý zvuk přijíždějícího auta po štěrku naší cesty v nás dnes už automaticky vyvolává vlnu úzkosti a podráždění. Náš domov se pro nás stal synonymem neustálého vyrušování.
Nejhorší na tom všem je naprostá a neuvěřitelná bezradnost některých lidí. Když jim otevřu dveře a oni se mě zeptají, kde se mohou ubytovat, jen ukážu rukou směrem k sousednímu areálu. „Musíte jet po té druhé cestě, chatky jsou támhle,“ vysvětluji jim už po tisící trpělivě. Z našeho pozemku jsou ty chatky dokonale viditelné. Přesto na mě mnozí z nich zírají s prázdným a zmateným výrazem, jako bych jim právě sdělila složitou matematickou rovnici.
A co je naprosto k nevíře, často se stává, že když naši sousedé nejsou zrovna doma, aby je ubytovali, tito lidé se vrátí zpátky k nám! Znovu nám klepou na dveře a ptají se: „Nikdo tam není, co máme dělat?“ V tu chvíli mám chuť křičet. Jak to mám proboha vědět já? Proč si myslíte, že já mám něco společného s jejich ubytováním? Tohle je můj domov, můj soukromý pozemek, ne informační centrum ani čekárna!
Postupem času se drzost některých návštěvníků stupňovala. Už to nebylo jen o parkování na našem dvoře. Lidé začali bez zeptání vstupovat na naši zahradu, kterou s láskou a péčí udržujeme. Procházeli se mezi našimi záhonky, nahlíželi nám do oken a chovali se, jako by byli v nějakém veřejném parku. Cítili jsme se jako zvířata v zoo, neustále pod dohledem cizích očí. Naše soukromí bylo v troskách.
Absolutní vrchol všeho ale přišel jednoho letního odpoledne. Seděla jsem v obývacím pokoji a četla si knihu. Dveře na terasu jsem měla otevřené, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Najednou jsem uslyšela kroky a vzhlédla. Uprostřed mého obývacího pokoje stála čtyřčlenná rodina s kufry a s úsměvem se mě zeptala, kde je recepce, aby se mohli nahlásit. V ten moment jsem oněměla šokem a hrůzou.
Ten pocit naprostého narušení bezpečí a intimity se nedá popsat slovy. Cizí lidé bez jakýchkoliv zábran a respektu prostě vešli do mého domu, do mého obýváku, do srdce mého domova. V tu chvíli jsem si uvědomila, že situace překročila všechny myslitelné meze. Ten den jsem se ve svém vlastním domě poprvé v životě bála. Už to nebyla jen otravná nepříjemnost, byl to útok na samotnou podstatu mého soukromí.
Samozřejmě jsme se snažili situaci řešit. Na začátek naší příjezdové cesty jsme nainstalovali velkou, jasně čitelnou ceduli s nápisem „SOUKROMÝ POZEMEK – VSTUP ZAKÁZÁN“. Mysleli jsme si, že takto jednoznačné sdělení musí pochopit každý. Jak naivní jsme byli. Lidé ceduli buď naprosto ignorují, nebo si ji přečtou a stejně jedou dál v domnění, že se jich to netýká. Naši sousedé mají u své cesty také několik značek, které jasně navigují k chatkám, ale zdá se, že pro určitý typ lidí jsou veškeré nápisy a ukazatele jen zbytečnou dekorací.
Mluvili jsme o tom nesčetněkrát i se sousedy. Vždy se omluví, pokrčí rameny a řeknou, že s tím nemohou nic dělat. Že někteří turisté jsou prostě takoví. Ale to pro nás není žádná útěcha. To oni si na svém pozemku vybudovali byznys, ale negativní dopady jejich podnikání dopadají plnou vahou na nás. Jejich zisk je vykoupen naší ztrátou klidu a soukromí.
Těch dvacet let neustálého vyrušování a stresu si na nás vybralo svou daň. To, co mělo být naším klidným útočištěm, se změnilo v místo, kde jsme neustále ve střehu. Už ani nespím klidně, každý podezřelý zvuk v noci mě okamžitě probudí. Náš sen o klidném životě na samotě u lesa se proměnil v hořkou noční můru s nekonečným proudem bezohledných a nechápavých návštěvníků.
Už ani nevím, co víc můžeme dělat. Někdy mám chuť na začátek naší cesty postavit závoru, ale to by bylo nepraktické pro nás samotné. Jindy mám chuť na každého, kdo k nám zabloudí, křičet z plných plic, ale vím, že by to k ničemu nevedlo. Jsem unavená, zklamaná a otrávená. Nechci mnoho. Chci jen zpátky svůj domov. Chci jen, aby mě a mou rodinu nechali všichni na pokoji. Je to snad tak mnoho?
