Článek
Blíží se naše první výročí svatby. S mou ženou Anetou (28) se na něj moc těšíme. Je to pro nás velký milník, první rok našeho společného života v manželství. A jako mnoho jiných párů, i my jsme si schovali vrchní patro našeho svatebního dortu, abychom si ho na první výročí mohli společně sníst. Je to pro nás krásný a intimní symbol. Problém je, že tento symbol se momentálně nenachází v našem mrazáku, ale v mrazáku mé matky. A ona má s ním své vlastní plány.
Když jsme se brali, bydleli jsme v malém bytě s miniaturním mrazákem, zatímco moji rodiče mají v garáži obrovský pultový mrazák. Matka nám tehdy velkoryse nabídla, že nám vršek dortu uschová. Zdálo se to jako skvělý nápad a praktické řešení. Netušil jsem, že si tím v podstatě bere náš první rok manželství jako rukojmí.
Naše výročí letos připadá na pondělí. S Anetou jsme si plánovali, že si uděláme klidný, romantický večer jen pro sebe. Otevřeme si lahev dobrého vína, pustíme si naši oblíbenou hudbu a společně rozkrojíme náš rok starý, pravděpodobně ne už tak chutný, ale o to symboličtější dort. Minulý týden mi ale matka představila svůj vlastní plán.
Přišla za mnou s tím, že bychom měli krájení dortu uspořádat v neděli, den před naším výročím. Prý proto, aby se mohla zúčastnit celá rodina, protože víkend je pro všechny „pohodlnější“. A aby ona, jako matka, mohla být „součástí naší oslavy“. Když jsem se zmohl na námitku, že jsme to chtěli oslavit jen ve dvou, nechápavě se na mě podívala.
Nejvíc mě na tom štve to neuvěřitelné pokrytectví. Moji rodiče slaví svá výročí vždycky sami. Jezdí na víkendové pobyty nebo si zajdou na luxusní večeři, a nikdy nás ani nenapadlo se jim do toho plést nebo se dožadovat, abychom byli „součástí jejich oslavy“. Ale když jde o nás, najednou platí úplně jiná pravidla. Najednou je naše soukromá oslava věcí veřejnou.
Tento její přístup mě ale bohužel nepřekvapuje. Je to jen pokračování jejího chování z doby, kdy jsme plánovali naši svatbu. I tehdy pro nás byly přípravy zdrojem obrovského stresu, a to hlavně kvůli ní.
Například se nám vysmívala, když jsme trvali na tom, že chceme pro nevěstu a maminky zajistit profesionální vizážistku a kadeřnici, jejíž služby jsme platili. Smála se nám do obličeje a tvrdila, že jsou to zbytečné výdaje a že se přece umí namalovat sama. Nerespektovala naše přání a dávala nám najevo, že naše názory jsou hloupé a malicherné.
Jako by to nestačilo, snažila se na naši svatbu pozvat spoustu svých vlastních přátel a známých, i když jsme jí několikrát vysvětlili, že máme omezený rozpočet a počet míst. Bylo jí to jedno. Neplatila ani korunu, ale chovala se, jako by to byla její oslava a ona měla právo o všem rozhodovat.
Už tehdy jsem pochopil tu smutnou pravdu. Moje matka mě nerespektuje jako dospělého muže, nerespektuje mou ženu a nerespektuje naše manželství jako samostatnou, novou rodinnou jednotku. Stále mě vidí jako svého malého chlapce, kterého může ovládat a kterému může organizovat život.
A proto teď stojíme před tímto absurdním problémem s dortem. Vím, že pokud jí oznámím, že si dort vyzvedneme a sníme si ho sami v pondělí, bude z toho obrovská scéna. Bude uražená, bude nás citově vydírat a obviní nás z nevděku. A upřímně, po všech těch zkušenostech se bojím i něčeho horšího.
Co když ho z čisté zlosti a zášti sní sama? Nebo ho „omylem“ upustí na zem při vyndávání z mrazáku? Nevěřím jí. Nevěřím, že by se nezachovala dětinsky a mstivě. Proto jsme se s Anetou rozhodli, že nebudeme riskovat přímou konfrontaci. Rozhodli jsme se pro mnohem rafinovanější řešení.
Je to trochu bláznivé, ale naplánovali jsme tajnou misi. Záchrannou operaci s krycím názvem „Únos dortu“. Je pátek odpoledne a my ladíme poslední detaily našeho plánu. Zítra, v sobotu, se u rodičů zastavíme na „nečekanou“ odpolední kávu.
Plán je jednoduchý. Já zabavím matku v obývacím pokoji, budu se vyptávat na zahrádku, na sousedy, na cokoliv, co ji udrží daleko od garáže. Aneta se mezitím nenápadně vytratí pod záminkou, že si potřebuje odskočit, a proklouzne do garáže. Opatrně vyndá náš dort z mrazáku, zabalí ho do připravené termotašky a odnese ho do auta.
Připadá mi to neuvěřitelně směšné a smutné zároveň. Že se dospělý osmadvacetiletý chlap musí uchylovat k takovým metodám, aby si mohl se svou ženou v klidu oslavit jejich první výročí. Že se z nás musí stát zloději ve vlastním rodinném domě.
Ale když si pak představím ten klidný pondělní večer, jen já a Aneta, se sklenkou vína a s naším dortem, vím, že to za to stojí. Tohle není jen o kusu zmraženého cukroví. Je to o nás. O naší rodině, o našich tradicích, o našich hranicích. A za ty budu bojovat. I kdyby to znamenalo spáchat malou cukrářskou loupež.
