Článek
Jsem feťák. Tedy, býval jsem. Posledních šest měsíců jsem čistý, ale ty roky předtím byly peklo. Propadl jsem se až na samé dno, do chudoby a lží. Jediný člověk, který při mně stál, byla moje starší sestra Petra. Několikrát mě z toho tahala, platila za mě dluhy a vím, že jsem jí svým chováním zlomil srdce. Je to moje nejlepší kamarádka.
Před dvěma lety potkala Marka. On mě tedy poznal už jen jako tu trosku, bratra-feťáka, a nikdy se tím netajil, že mě nemá zrovna v lásce. Přesto všechno mě Petra pozvala na svou svatbu. Chtěla mě tam mít, protože jsem její bratr.
Dorazil jsem na hostinu. Novomanželé vítali hosty u dveří. Když jsem přišel na řadu, Marek mě vzal stranou. A pak, před zraky všech příchozích, mě začal poplácávat po kapsách. „Musím tě zkontrolovat, jestli něco neneseš,“ řekl dost nahlas, aby to všichni slyšeli.
Instinktivně jsem ucukl. „Nesahej na mě,“ procedil jsem skrz zuby. „Uklidni se,“ řekl povýšeně. „Jestli tu chceš být, tak mě to necháš udělat.“ Vřel ve mně vztek. „To je směšný,“ snažil jsem se ho obejít. Zastoupil mi cestu. „Nechci tě vyhodit, ale jestli budu muset, udělám to.“
„Snažíš se vypadat drsně, ale vypadáš jen jako blbec,“ odpověděl jsem. V tu chvíli už jsem na něj skoro křičel. Cítil jsem se ponížený, zrazený a naprosto bezmocný. Chtěl jsem být na sestřině svatbě a její manžel ze mě udělal veřejného nepřítele.
Naštěstí mezi nás vstoupili nějací svatebčané a odtrhli nás od sebe. Řekli Markovi, ať to nechá být. Souhlasil, ale neodpustil si poslední jedovatou poznámku: „Dobře, ale pak si ho řešte sami, až se zase zřídí.“ Zbytek večera jsem strávil v koutě, plný vzteku a studu.
Po hostině to začalo. Tety, strýcové, bratranci. Všichni mi říkali, že jsem udělal obrovskou scénu. Že jsem ho měl prostě nechat, ať si mě prohledá. Že jsem se choval jako blázen a že to vypadalo, jako bych „měl co skrývat“.
On neměl žádné právo na mě sahat a veřejně mě ponížit. Chtěl jen drama, aby si dokázal, jaký je chlap. Nejtěžší na tom všem je, že moje sestra, moje Petra, k tomu odmítá cokoliv říct. Nechce se přiklonit na žádnou stranu. A její mlčení bolí víc než všechny Markovy urážky a pohledy celé rodiny dohromady.
Kdo v tomto příběhu zašel příliš daleko? A má někdo právo soudit a veřejně ponižovat člověka na jeho cestě k uzdravení? Podělte se o svůj názor na pribehy.kral@seznam.cz. Váš pohled může pomoci.
