Článek
Život je pro mě nebezpečné a děsivé místo. Není to proto, že bych byl přecitlivělý. Je to proto, že jsem se všechno musel naučit sám, tou nejtvrdší metodou pokus-omyl. A ty omyly byly často bolestivé a měly trvalé následky. Následky, kterým se dalo tak snadno předejít, kdybych měl vedle sebe dospělého, který by mě vedl.
V patnácti, když jsem si měl vybrat střední školu, byli naši bezradní. „Vyber si, co myslíš, že tě bude bavit,“ řekli a pokrčili rameny. A tak jsem si vybral špatně. Vybral jsem si obor, který mě nebavil a nedal mi žádnou budoucnost. Byla to první velká chyba.
V devatenácti jsem si potřeboval půjčit pár tisíc. Viděl jsem reklamu na „rychlou půjčku“. Nikdo mě nevaroval před úroky, nikdo mi nevysvětlil, co znamenají ta malá písmenka ve smlouvě. Podepsal jsem to. Trvalo mi tři roky, než jsem se z toho dluhu dostal. Byla to druhá, velmi drahá chyba.
Ve dvaceti jsem si při fotbale ošklivě poranil záda. „To přejde, jsi mladej, trochu to rozhýbej,“ zněla otcova rada. Nepřešlo to. Dnes, ve dvacet čtyři letech, mám chronické bolesti, které mě omezují každý den. Třetí chyba, tentokrát s trvalými zdravotními následky.
Všechny tyhle bolestivé zkušenosti mají jedno společné: byly zbytečné. Byly to chyby, před kterými rodiče své děti varují. Kterým jim pomáhají se vyhnout. Jenže já jsem žádné takové rodiče neměl.
Mám pocit, že jsem vyrůstal jako sirotek, i když oba rodiče žijí. Když se na ně podívám dnes, na dva lidi po šedesátce, vidím jen další děti. Žijí v domě, kde opadává omítka a už třetí zimu zlobí kotel. Neumí si zařídit ani základní věci. Jak by tedy kdy mohli vést životem mě?
Naopak. Často jsem to byl já, kdo musel být tím dospělým. Já jsem volal opraváře. Já jsem za ně vyplňoval složenky. Já jsem nesl na ramenou zodpovědnost, která mi nepříslušela. Musel jsem dospět příliš brzy a stejně mi chyběly základy.
A tahle minulost mě teď ochromuje. Každá volba, každé rozhodnutí je pro mě zdroj paniky. Co když zase šlápnu vedle? Co když mě tahle chyba bude stát ještě víc? Mám sice pár přátel, kterým můžu zavolat, ale ten hluboko zakořeněný pocit, že jsem na všechno sám a že každé mé rozhodnutí může vést ke katastrofě, ten zůstává.
Svět mi nepřipadá jako místo plné příležitostí. Připadá mi jako minové pole. A já stojím na jeho okraji, bosý, bez mapy a bez kohokoliv, kdo by mi poradil, kam šlápnout.
Museli jste se i vy v životě všechno učit tou nejtěžší cestou – metodou pokus-omyl? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz.
