Článek
S Terezou jsme spolu rok. Většinou je to skvělé. Je vtipná, chytrá, máme společné zájmy. Až na jednu věc, jednu trhlinu v naší idylce: Tereza absolutně odmítá uvěřit, že mi může být špatně.
Když mám rýmu, tvrdí, že simuluju. Když mě bolí v krku, protočí panenky. Jakmile se uzdravím, vítězoslavně prohlásí: „Vidíš, nic ti nebylo!“ Moc často nemocný nebývám, takže jsem to nikdy nebral jako zásadní problém. Spíš jako její otravný vrtoch.
Abych byl spravedlivý, vím, odkud to pramení. Její rodiče jsou učebnicoví hypochondři. Lidé, kteří si každý týden diagnostikují novou smrtelnou nemoc a při každé návštěvě vám oznámí, že už jim „moc času nezbývá“. Tereza s nimi skoro není v kontaktu. Chápu, vyrůstat v tom muselo být peklo. Ale to, co se stalo minulou neděli, mě poslalo přes hranu.
Chtěli jsme jít s Terezou a mojí sestrou Luckou na Náplavku, zrovna tam byl nějaký festival jídla. Těšili jsme se na to celý týden. Jenže já se probudil s takovou bolestí v zádech, že jsem stěží dýchal. Byla to ostrá, spalující bolest, jakou jsem nikdy v životě nezažil.
Když jsem Terezce řekl, že nikam nemůžu, naštvala se. Ale ne naštvala, ona zuřila. „Zase to kazíš!“ sykla na mě a přestala se mnou mluvit. Mlčky se oblékala a líčila, zatímco já se v posteli kroutil v agónii.
Když už stála ve dveřích, se zbytkem sil jsem ji poprosil: „Prosím, neodcházej. Myslím, že je něco fakt špatně.“
Jen se na mě chladně podívala. „Ne,“ řekla a zabouchla za sebou dveře.
Zůstal jsem sám. Bolest byla tak intenzivní, že jsem se pozvracel přímo do postele. Bylo mi neskutečně trapné volat záchranku, tak jsem zavolal našim. Máma s bráchou pro mě přijeli a nějak mě odtáhli do auta a na pohotovost.
V nemocnici to šlo ráz na ráz. Dvacet minut po příjezdu už jsem měl diagnózu: ledvinové kameny. Nacpali do mě Fentanyl a další opiáty a poslali mě na zákrok, který ty kameny rozbil. Doktor na pohotovosti mi řekl, že ta bolest je prý horší než porod. V tu chvíli jsem mu věřil každé slovo. Měl jsem pocit, že umírám.
O pět hodin později jsem ležel v omámeném deliriu na gauči u našich. Byl jsem na drogách, pořád mě všechno bolelo, čůral jsem krev a měl jsem pocit, jako by mě někdo zevnitř skopal.
Na Terezu jsem si ani nevzpomněl. Neměl jsem sílu, ani myšlenky. Mezitím se ségra dozvěděla, že jsem v nemocnici, a zavolala Terezce.
A pak mi volala ona. První, co řekla, byl naštvaný výkřik: „Proč jsi mi, sakra, nezavolal?!“
„Protože jsem tě prosil, abys neodcházela, že je mi zle,“ připomněl jsem jí. V telefonu bylo ticho. Pak ze sebe vykoktala nějakou chabou omluvu. A ve mně to bouchlo. Seřval jsem ji. Řekl jsem jí pár dost ošklivých věcí… ať jde do háje a tak podobně. Popravdě, byl jsem sjetý, v bolestech a cítil jsem se totálně zrazený.
Celý týden jsem se z toho dostával, dokonce jsem si z nemocnice přinesl nějakou virózu. A Tereza? Poslala mi několik zpráv. Mezi nimi i jednu dlouhou, formální omluvu. A v té omluvě žádala omluvu ode mě. Za to, jak hnusně jsem na ni v telefonu mluvil.
Teď je pátek večer. Chce se sejít a „všechno si vyříkat“. Ale já jsem pořád tak naštvaný a zraněný.
Myšlenky mi běhají v hlavě pořád dokola. Jediná osoba na světě, která tam pro mě měla být, mi nevěřila a nechala mě samotného. Ležel jsem tam, myslel si, že je to můj konec, a ona si užívala sluníčka na Náplavce.
Přeháním to? Mám se přes to přenést, protože měla těžké dětství? Nebo je tohle přesně ten moment, kdy člověk pozná, že ve vztahu není žádná opora, a je čas odejít? Jak mám sedět naproti člověku, který mě nechal samotného, když jsem si myslel, že umírám?
Zažili jste zradu od někoho, komu jste bezmezně věřili? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepší terapií vědět, že v tom nejste sami.
