Článek
Vždycky jsem si myslel, že nejsem ten typ člověka, co by vedl ostatní. Byl jsem spíše tichý pozorovatel, který se držel stranou. Můj život před pár měsíci byl toho dokonalým příkladem. Každé ráno bylo stejné. Zazvonil budík, já ho pětkrát odložil, a pak jsem se s povzdechem vyhrabal z postele. První, co jsem udělal, bylo, že jsem si uvařil kávu – smutnou, instantní kávu – a sedl si s ní k telefonu, kde jsem bezcílně projížděl sociální sítě a hrál hloupé hry, jen abych v sobě probudil alespoň nějakou emoci před začátkem pracovního dne.
Jednoho rána jsem se ale podíval na svůj odraz v tmavé obrazovce telefonu a něco se ve mně zlomilo. Viděl jsem unaveného, nešťastného chlapa bez energie a řekl jsem si: „A dost. Takhle dál nemůžu.“ Ještě ten den jsem si koupil nové běžecké boty. Neplánoval jsem se stát maratoncem. Chtěl jsem jen něco, co by mě donutilo vylézt z postele a vyčistit si hlavu dřív, než se ponořím do pracovního stresu.
Moje první ranní běhy byly utrpením. Plíce mě pálily, nohy bolely. Ale ten pocit samoty v probouzejícím se městě byl k nezaplacení. Jen já, moje sluchátka a tiché ulice Dejvic. Byl to můj posvátný čas, moje meditace, moje chvíle jen pro sebe.
Asi po dvou týdnech, když jsem se jedno ráno vracel, mě u vchodu do našeho paneláku odchytil soused z vedlejšího bytu, Ondřej. „Super, taky běháš?“ zeptal se s úsměvem. „Možná se někdy přidám.“ Jen jsem kývl, nepřikládal jsem tomu žádnou váhu.
Druhý den ráno jsem vyšel ven a on tam stál. V běžeckém oblečení, připravený. Byl jsem trochu naštvaný, že jsem přišel o svou samotu, ale bylo by neslušné ho odmítnout. A tak jsme vyběhli spolu. Ukázalo se, že je to fajn chlap. Mluvili jsme, smáli se a běh utekl mnohem rychleji.
O týden později Ondřej přivedl kamaráda. Najednou jsme byli tři. Další týden se k nám přidala paní z druhého patra, která nás prý každé ráno viděla z okna a dodalo jí to odvahu začít taky. Z mého soukromého rituálu se pomalu stávala společenská událost.
A pak, předevčírem, mi pípl telefon. Přišla mi notifikace: „Ondřej vás přidal do skupiny ‚Ranní běžci Dejvice‘.“ Otevřel jsem ten chat a uviděl zprávy jako: „Tak zítra v 6:30 jako vždy, Davide?“ a „Davide, povedeš nás zase tou trasou přes park?“ V tu chvíli mi to došlo. Oni si myslí, že jsem jejich organizátor. Jejich vůdce.
Já, ten samý chlap, co se před dvěma měsíci sotva donutil vstát z postele, jsem teď najednou zakladatelem a vedoucím běžeckého klubu.
Ta představa je tak absurdní, že se jí musím smát. Nejsem žádný fitness fanatik. Stále mám dny, kdy bych nejraději zůstal v posteli se svou smutnou kávou. Ale teď už to nejde.
Cítím novou zodpovědnost. Vím, že kdybych se jedno ráno neukázal, celé by se to možná rozpadlo. Můj jednoduchý, sobecký čin pro zlepšení vlastního života náhodou vytvořil malou, pozitivní komunitu.
A tak každé ráno vstanu. Obuji si boty. A jdu dolů. Protože tam na mě čekají čtyři další lidé. Čekají na „organizátora“ klubu, který jsem nikdy nechtěl založit.
Život je bláznivý, že?
