Článek
Po celém dni v práci, který stál za starou bačkoru, jsem chtěl jediné: sedět na gauči, nechat na sebe zírat televizi a sníst něco, co jsem nemusel sám vařit. Řešení bylo jasné. Objednávka z DámeJídlo.
Jídlo objednáno. Pustil jsem psa na zahradu, aby si vybil energii, a seděl jsem s ním venku, zatímco jsem čekal na kurýra. Bydlím v jedné z těch nových řadovek na kraji Prahy, kam GPSka často navádí do polí, takže už jsem zvyklý číhat venku a mávat na řidiče jako na prvního máje.
Než se to celé zvrtlo, musím vysvětlit jednu důležitou věc. Se sousedkou, paní Novákovou, máme v plotě psí dvířka. Naši psi jsou nejlepší kámoši, takže když je venku můj Blesk, její Asta je mu hned v patách. A přesně to se dělo i dnes.
Oba psi byli zrovna na sousedčině zahradě, když mi v aplikaci píplo, že se blíží kurýrka. Musel jsem na Bleska párkrát zavolat, než si mě vůbec všiml. Sousedka naštěstí zapískala na Astu a já musel nasadit ten svůj speciální „tatínkův hlas“, aby Blesk uznal moji existenci. Pak se konečně rozběhl k naší brance.
Máme takovou hru, jmenuje se „Na útěk“. Začnu utíkat a křičet „UTÍKÁME!“ a on mě pronásleduje, jako bych byl obří aportovací klacek. Využívám toho, abych ho dostal domů. Tentokrát si ale všiml, že ho vedu dovnitř, a zasekl se. Nějak se mi ho podařilo protlačit dveřmi a rychle je zavřít, než stihl znovu vyběhnout. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem jako idiot nechal zamčenou branku a kurýrka už stála venku.
Neměl jsem roušku a ona taky ne, tak na ni jen volám přes plot, ať mi jídlo nechá u schránky. A tehdy to začalo.
„To je váš pes?“ zeptala se.
Můj vnitřní radar na blbost ještě nesepnul. Myslel jsem, že se ptá, protože má ráda psy. Tak jsem se rozplýval jako každý pejskař. „Ano, to je Blesk, je to zlatíčko, bla bla bla… Chcete ho pozdravit?“
Jen tam tak trapně stála, položila jídlo na zem a rychle skočila zpátky do auta. Říkal jsem si, že je prostě divná. Popadl jsem jídlo a šel domů. Z kuchyňského okna ale vidím na celou ulici a všiml jsem si, že její auto stále stojí u naší schránky. „Zvláštní…“ pomyslel jsem si, ale neřešil jsem to. Nejspíš si nastavuje navigaci na další adresu.
Pár minut nato začal Blesk maniakálně štěkat na dveře. Kouknu na kamery a vidím, že to auto je pořád tam. Přímo před mým domem. Co se tady sakra děje?
Vyjdu ven, snažím se upoutat její pozornost, ale ona telefonuje a nevnímá mě. Jdu směrem ke schránce, jako že si jdu pro poštu. V tu chvíli nastartuje a odjede, ale dozadu do čtvrti, odkud vede jen jedna cesta ven. Často se to stává, lidi si myslí, že je to průjezdné. Jenže ona se nevracela. Už jsem si myslel, že mi z toho hrabe.
Nechal jsem to být a šel jíst. Asi za deset minut začal pes znovu šílet. Podívám se na kamery a u mého domu stojí dvě policejní auta.
Sleduju, jak policisté vystupují a procházejí se před mým a sousedčiným pozemkem. Vyjdu ven a ptám se, jestli se něco děje. Představili se a pak řekli, že jim bylo nahlášeno, že na této adrese se nachází kradený zlatý retrívr. A jestli mám v domě psa.
V tu chvíli mi to docvaklo. Ta kurýrka.
V klidu jsem jim vysvětlil svoji verzi toho, co se stalo. Byli opravdu slušní a omlouvali se, ale požádali mě, jestli bych jim psa mohl ukázat. Otevřel jsem dveře a Blesk vyrazil ven, připravený vítat nové tváře. Na obojku má známku s naší adresou, mým jménem a telefonním číslem. To jim jako důkaz stačilo. Bylo vidět, že to chtějí mít co nejrychleji za sebou.
Rozešli jsme se v dobrém. A zrovna když odcházeli, auto té kurýrky se pomalu šouralo ze zadní části čtvrti.
Zavolal jsem na policisty, že ta paní je támhle. Postavili se jí do cesty tak, aby musela zastavit.
Nevím, jestli byla opilá, nebo mimo prášky, ale stáhla okénko a hystericky vzlykala. Křičela, že viděla, jak jsem toho psa vzal ze sousední zahrady. Že zvířata se spravedlnosti nedočkají. A pak přišla ta třešnička na dortu.
„Vždyť je to CIKÁN! Ti mají jenom bojový psy, pitbuly a takový! Tenhle pes mu nemůže patřit, musí se ochránit!“
Upřímně, na tohle jsem neměl sílu. Den už stál dost za prd. Takže tohle není žádný příběh o pomstě. Prostě jsem se otočil, šel domů a zůstal na tom zpropadeném gauči. O pár minut později všichni odjeli, takže předpokládám, že dostala jen varování.
Nahlásil jsem incident na DámeJídlo a dostal jsem kredity na další objednávku. Utratil jsem je v místní cukrárně. A teď do sebe cpu kus mrkvového dortu a jsem vděčný, že to neskončilo hůř.
Zažili jste někdy situaci, kdy vás někdo odsoudil jen kvůli tomu, jak vypadáte? Váš příběh je důležitý. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o něj.
