Článek
Všechno to začalo před šesti lety. Můj tehdy skvělý notebook s 8 GB RAM přestal fungovat. Odnesl jsem ho do místního servisu. Chlapík byl ochotný, za dva dny mi ho vrátil opravený.
Notebook zase běžel, ale… bylo to jiné. Byl pomalejší, sekal se, přehříval se, když jsem měl otevřených pár oken v Chromu. Říkal jsem si, že už má asi svá léta. Prostě stárne. Neřešil jsem to a nějak si na to pomalejší tempo zvykl.
A teď střih do minulého týdne. Ten samý notebook opět umřel. Zavolal jsem tedy toho samého, „osvědčeného“ opraváře. Za dva dny mi ho zase přivezl.
Jenže tentokrát to byla naprostá katastrofa. Počítač byl šíleně, nepoužitelně pomalý. Sotva utáhl dvě okna v prohlížeči. To už mi přišlo divné.
Začal jsem hledat řešení na YouTube a narazil na video, kde radili zkontrolovat v nastavení, jestli počítač správně načítá všechny RAM karty. Otevřel jsem tedy nastavení a… zíral jsem s otevřenou pusou. Počítač ukazoval pouze 2 GB RAM!
Okamžitě jsem volal opraváři. Ten mě s klidem odbyl: „To je jen drobná chyba, časem se to spraví samo, nebojte.“
Nevěřil jsem mu. Poprvé v životě jsem se rozhodl, že ten notebook otevřu sám. A to, co jsem našel, mi vyrazilo dech. Jeden ze dvou slotů na RAM byl prázdný. A ta karta, co v tom druhém byla, nebyla moje. Pamatoval jsem si, že moje původní karty měly takový stylový rámeček. Tahle byla obyčejná. Vyhledal jsem si její číslo na internetu. Byla to 2GB karta.
Volal jsem mu znovu. Tentokrát už přiznal barvu. Prý se spletl a omylem mi tam dal kartu z jiného notebooku. Že se moc omlouvá.
Druhý den přijel a kartu vyměnil. Chtěl rychle zmizet, ale já ho zastavil.
„Počkejte. A co ta druhá karta?“
Dělal, že neví, o čem mluvím.
„Ta, kterou jste mi ukradl před šesti lety,“ řekl jsem ledově. „Tohle je jen 4 GB RAM. Nebudete ze mě znovu dělat blbce. Volám policii.“
V tu chvíli z něj všechna suverenita opadla. „Počkejte, počkejte, omlouvám se! Už si vzpomínám! Zapomněl jsem na ni, hned ji přivezu!“
Samozřejmě ji přivezl. Můj notebook má konečně zpátky svých 8 GB a je rychlý jako nikdy předtím.
Nahlásil jsem ho samozřejmě v jeho firmě. A věci nabraly rychlý spád.
Dostal padáka a byl zatčen. Ukázalo se, že to byl jeho dlouholetý byznys. Kradl zákazníkům součástky – RAMky, grafické karty, kamery – a prodával je dál. Vydělal si tím přes sto tisíc korun. Jeho firma se nám všem omluvila a jako kompenzaci nám dala slevové kupóny.
A já? Jsem naštvaný sám na sebe. Kdybych nebyl líný a prošetřil to už před šesti lety, mohl jsem si ušetřit roky pomalého počítače a zabránit tomu, aby okradl desítky dalších lidí.
Poučení pro příště: Nevěřte slepě „profesionálům“. A když se vám něco nezdá, prověřte si to.
Podvedl vás taky někdy ‚profesionál‘, kterému jste věřili? Jak jste na to přišli? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše varování může pomoci ostatním, aby se nenechali napálit.
