Článek
Jsem máma. Je mi dvacet osm a Klárce, mému sluníčku, je třináct. Měla jsem ji v patnácti. Okolnosti… okolnosti jsem jí nikdy neřekla. Chtěla jsem počkat, až bude starší, až to pochopí. Nechtěla jsem jí na bedra nakládat tíhu, která od začátku patřila jenom mně. Tíhu toho, že se nenarodila z lásky, ale z násilí, kterého se na mně dopustil kluk, kterého jsem tehdy považovala za kamaráda.
Včera jsem ji vyzvedávala po škole. Viděla jsem na ní, že má den pod psa, takovou tu pubertální náladu, kdy je celý svět proti ní. Chtěla jsem ji rozveselit, jako vždycky. „Zajedeme do Olympie na nákupy? Nebo na tu tvoji oblíbenou čínu?“ navrhla jsem s úsměvem. Odsekla, že ne. Že už má plány s mojí sestrou Lenkou, její milovanou tetou. Prý jdou do kina.
Dobře, tak fajn. Hodila jsem ji k Lence a doufala, že jí to zvedne náladu. Lenka je pro ni bohyně. Je o sedm let starší než já, bezdětná, a má na Klárku vždycky čas i peníze. Je to ta „cool teta“.
Klárka se vrátila za tři hodiny a úplně zářila. Zeptala jsem se, jaký byl film, ale jen mě ignorovala a zapadla do svého pokoje. Bylo to divné. Vždycky mi s nadšením líčila každou minutu, co strávila s Lenkou.
Večeře. Chtěla jsem jí udělat radost, a tak jsem se pustila do jejích nejoblíbenějších palačinek s tvarohem a lesním ovocem. Celá kuchyň voněla. Když jsem ji zavolala ke stolu, přišla dolů, ale rovnou si to zamířila ke dveřím a začala si obouvat tenisky. „Kam jdeš, prosím tě? Večeře je na stole,“ zeptala jsem se zmateně. Odpověď mi vyrazila dech. „Jdu s tetou na pizzu. Nechci jíst nic, co uvařila nějaká špinavá necudná špindíra.“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Co… co jsi to řekla?“ vykoktala jsem. Podívala se na mě s takovým opovržením, jaké jsem u ní nikdy neviděla. „Slyšelas dobře. Jsi nechutná. Je mi z tebe zle, když si představím, že jsi už v patnácti přišla o panenství. Jsi jen odporná špindíra!“
Práskla dveřmi a odešla. A já zůstala stát v kuchyni, kde voněly palačinky, které najednou nikdo nechtěl. V uších mi zněla ta slova. Odporná špindíra. Slova, kterými mě moje vlastní dcera odsoudila za něco, co mi vzali násilím. Za moje ponížení. Za moji bolest.
Došlo mi to. Musela jí to říct Lenka. Moje sestra, které jsem věřila víc než sobě. Očividně jí ale podala jen tu „šťavnatou“ část – že jsem otěhotněla v patnácti. Tu nejdůležitější část si nechala pro sebe. Zradila mě. A poštvala proti mně mé vlastní dítě.
Ztratila jsem chuť k jídlu. Ztratila jsem chuť ke všemu. Zamkla jsem se v ložnici a od té doby jen brečím. Klárka pak klepala na dveře, ale já jsem nemohla otevřít. Jak se mám podívat do očí vlastní dceři, která mě nenávidí za moje největší životní trauma? Co jí mám říct?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
