Článek
Je pro ni dost dobrý? Nezlomí jí srdce? Připravoval jsem se na to, že budu přísný, nedůvěřivý a že na tom klukovi budu hledat chyby.
Když v neděli odpoledne zazvonil zvonek, nasadil jsem svůj nejpřísnější výraz. Veronika vešla dovnitř a za ní kluk jménem Adam. A mně se mé odhodlání začalo hroutit. Adam byl slušný, sympatický mladík. Zdvořile pozdravil, přinesl mé ženě kytici, a mně podal ruku s pevným stiskem. Mluvil chytře, studoval na dobré škole, a co bylo nejdůležitější, díval se na mou dceru s neskrývanou láskou.
Začínal jsem tát. Možná to přece jen nebude tak hrozné, říkal jsem si. Uvařili jsme kávu, sedli jsme si v obýváku a začala běžná seznamovací konverzace. Odkud je, co studuje, jaké má koníčky. A pak přišla ta osudová otázka.
„A co dělají rodiče, Adame, jestli se můžu zeptat?“ zeptala se moje žena.
„Jistě,“ usmál se Adam. „Mamka je učitelka v mateřské školce a táta podniká ve stavebnictví.“
Při slovech „podniká ve stavebnictví“ mi lehce zatrnulo. Vzpomněl jsem si na jednoho člověka, se kterým jsem měl v minulosti velmi špatnou zkušenost. Ale Praha je velká, říkal jsem si, to bude jen náhoda.
„A jak se jmenuje ta firma?“ zeptal jsem se a snažil jsem se znít lhostejně.
„Vrána Stav,“ odpověděl Adam hrdě. „Je to rodinná firma. Jmenuje se po tátovi, Zdeňku Vránovi.“
Vrána. Zdeněk Vrána. V tu chvíli jako by do mě uhodil blesk. Zůstal jsem sedět jako opařený. Všechna barva mi musela zmizet z tváře. Zdeněk Vrána. Muž, kterého jsem nenáviděl víc než kohokoliv na světě. Muž, který mě před patnácti lety podrazil v největším obchodě mého života, kvůli kterému jsem málem zkrachoval. Arogantní, bezohledný, podlý člověk. A jeho syn teď sedí u mě v obýváku, drží mou dceru za ruku a pije kávu z mého hrníčku.
Nevím, jak jsem zvládl zbytek té návštěvy. V hlavě mi jel jediný obraz: já na rodinné oslavě, jak si připíjím se Zdeňkem Vránou. Já na svatbě své dcery, jak mu říkám „spoluotče“. Já na křtinách svého vnoučete, které bude mít v krvi geny tohohle člověka. Bylo mi fyzicky špatně.
Na Adama jsem se už nedokázal podívat jako na Adama. Viděl jsem v něm jen jeho otce. Každý jeho úsměv mi připadal falešný. Každé jeho gesto vypočítavé.
Když konečně odešli, moje žena se mě hned zeptala, co se děje. Že jsem byl celou dobu jako tělo bez duše. A tak jsem jí to řekl. Řekl jsem jí, že ten milý, sympatický chlapec, do kterého se naše dcera zamilovala, je syn mého největšího nepřítele.
Teď sedím a přemýšlím, co mám dělat. Svět je někdy neuvěřitelně malý a krutě ironický. Nemůžu Veronice zakázat, aby se s ním stýkala. Je dospělá a on za svého otce nemůže. Ale jak mám překonat tu nenávist, kterou v sobě nosím už tolik let? Jak mám přijmout do rodiny syna člověka, který mi málem zničil život?
Jsem šťastný, že je moje dcera zamilovaná. Ale zároveň jsem zděšený z toho, do koho. A ať udělám cokoliv, vím, že tohle bude ještě bolet. Hodně.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
