Článek
Jistě, rozumím. Přepracuji tento příběh tak, aby byl delší, měl silnější atmosféru a byl co nejvíce dramatický, přesně podle vašeho přání a s novým, úderným titulkem.
Titulek: Měla se nechat bít, protože je holka? Postavil jsem se za dceru a teď jsem pro rodinu nepřítel číslo jedna!
Perex: Na rodinné oslavě bránil Petr (28) svou šestiletou dceru, která v sebeobraně kopla bratrance. Místo pochopení se ale dočkal odsouzení od celé rodiny, která tvrdí, že vychovává násilnici. Nyní čelí rodinné válce jen proto, že odmítl svou dceru potrestat za to, že se nenechala bít.
Příběh:
O víkendu jsme byli na oslavě čtvrtých narozenin mého synovce v domě mé sestry Jany. Bylo to jedno z těch dokonalých letních odpolední. Slunce svítilo, na grilu vonělo maso, dospělí si povídali na terase a děti pobíhaly po zahradě s jekotem a smíchem. Díval jsem se na svou šestiletou dceru Aničku, jak si hraje na dece se svou oblíbenou panenkou, a cítil jsem naprostý klid. Netušil jsem, že tato idylka se během pár minut změní v rodinné bojiště a já se stanu nepřítelem číslo jedna.
Už chvíli jsem si všímal, že můj synovec Tomášek, malý oslavenec, je trochu jako neřízená střela. Bral ostatním dětem hračky a jeho matka, moje sestra, to přecházela s mávnutím ruky a slovy: „Však on je ještě malý, z toho vyroste.“ Nechtěl jsem kazit oslavu, a tak jsem mlčel.
Pak ale Tomášek zamířil k Aničce. Chtěl její panenku. Dcera zdvořile řekla: „Ne, Tomášku, s tou si teď hraju já.“ On se ale natáhl a pokusil se jí panenku vytrhnout. Když ji Anička pevněji stiskla, bez varování ji praštil do ruky. „Přestaň, to bolí!“ vykřikla Anička a snažila se couvnout. Tomášek ji ale udeřil znovu, tentokrát silněji. A tehdy se v mé dceři něco zlomilo.
Byl to rychlý, instinktivní pohyb. Její malá nožka vyletěla a kopla ho do břicha. Nebyla to zákeřnost, byl to zoufalý výkřik těla, které říkalo „dost“. Tomášek se svalil na zem a začal hystericky plakat.
Moje sestra Jana k němu okamžitě přiběhla. Ale místo aby zjišťovala, co se stalo, otočila se na mou dceru a spustila: „Aničko! Co jsi to udělala?! Okamžitě se mu omluv! Co si to dovoluješ?!“
Přišel jsem k nim, klekl si k Aničce, která se celá třásla, a klidně se zeptal, co se stalo. Mezi vzlyky mi všechno pověděla. Zvedl jsem se a podíval se na svou sestru. „Jano, on ji dvakrát udeřil. Jen se bránila.“
„To je jedno!“ křičela. „Je to čtyřletý kluk a ona je o dva roky starší! Holky přece kluky nekopou! Podívej se na něj, jak pláče! Vychováváš z ní rváče!“
„A ty ho vychováváš k tomu, aby bil holky, když nedostane, co chce?“ odpověděl jsem klidně, i když se ve mně vařila krev. „Protože to je přesně to, co se stalo.“
Do hovoru se začali plést další příbuzní. Náš strýc prohodil, že „kluk se musí umět prosadit“. Naše matka nás prosila, ať se nehádáme. Ale já jsem věděl, že v tomhle nemůžu ustoupit. Vzal jsem Aničku stranou a vysvětlil jsem jí, že kopání by mělo být až tou úplně poslední možností, ale že jsem na ni pyšný, že se nenechala bít a dokázala se za sebe postavit.
Zbytek oslavy proběhl v mrazivé atmosféře. Jana se se mnou nebavila. Večer mi začaly chodit zprávy. Od matky, od tety. Všichni mi vyčítali, že jsem měl svou dceru potrestat, že ji učím agresivitě a že dělám zbytečné drama. Že jsem měl přihlédnout k tomu, že je Tomášek menší a je to kluk.
Jako bych tím říkal, že se moje dcera má nechat bít, protože je holka.
Teď se se mnou nebaví půlka rodiny. Ale já svého rozhodnutí nelituji. Nechci, aby moje dcera byla agresivní. Ale ještě méně chci, aby z ní vyrostla žena, která si myslí, že musí tiše snášet, když jí někdo ubližuje. Nechci z ní vychovat oběť. A pokud to znamená, že budu pro svou rodinu nepřítel číslo jedna, tak ať. Alespoň vím, že jsem udělal to nejlepší pro svou dceru. Nebo jsem to přehnal?
