Článek
Minulý čtvrtek na mě shodil rovnou celé piáno s orchestrem. A já jsem konečně pochopila, že bych se měla naučit poslouchat.
Ten den začal, jako mnoho katastrof, spěchem. Měla jsem důležitou pracovní schůzku v jiném městě, asi sto kilometrů daleko. Samozřejmě jsem zaspala. Rychle jsem do sebe hodila kávu, popadla notebook a vběhla do auta. Když jsem startovala, všimla jsem si, že kontrolka paliva nebezpečně svítí. Ručička se chvěla na nule. „To ještě dojedu k první pumpě na dálnici,“ řekla jsem si a ignorovala tichý hlásek v mé hlavě, který mi radil, abych se zastavila na benzínce hned za rohem. To byla chyba číslo jedna.
Cestou jsem si všimla, že baterie v mém telefonu ukazuje pouhých patnáct procent. Celé ráno jsem ho zapomněla dát na nabíječku. „To vydrží,“ řekla jsem si znovu. „Nebudu ho používat, jen na navigaci na konci cesty.“ To byla chyba číslo dva. Když jsem vyjížděla z města, podívala jsem se na oblohu. Byla zatažená, ale předpověď hlásila jen přeháňky. Vzala jsem si jen lehký kabátek. To byla chyba číslo tři. Vesmír mi dával tři varování a já jsem všechna tři s arogancí sobě vlastní ignorovala.
Jela jsem po dálnici a pumpa, na kterou jsem spoléhala, byla kvůli rekonstrukci zavřená. „Nevadí, další je za dvacet kilometrů,“ uklidňovala jsem se, i když můj tep se mírně zrychlil. O deset kilometrů dál začalo auto cukat. Jednou. Dvakrát. Motor ztratil výkon a s posledním, žalostným zakašláním zhasl. Doklouzala jsem setrvačností do odstavného pruhu. Stalo se to. Došel mi benzín na dálnici.
Chvíli jsem jen seděla, zírala před sebe a cítila jsem, jak mě zaplavuje vlna paniky a vzteku na vlastní hloupost. „Dobře, klid,“ řekla jsem si nahlas. „Zavolám asistenční službu.“ Vytáhla jsem telefon. Třináct procent baterie. Vytočila jsem číslo. Po nekonečném čekání na spojení se na druhém konci ozval operátor. Začala jsem mu vysvětlovat svou situaci. „Jsem na dálnici D1, asi tak na…“ V tu chvíli obrazovka mého telefonu zčernala. Baterie to vzdala.
Stála jsem na kraji dálnice, vedle mrtvého auta, s mrtvým telefonem v ruce, a kolem mě svištěla auta rychlostí sto třicet kilometrů v hodině. Cítila jsem se neuvěřitelně zranitelná a sama. Byla jsem odříznutá od světa. V tu chvíli jsem si vzpomněla na reflexní vestu a trojúhelník. S pocitem, že dělám alespoň něco správně, jsem je šla umístit za auto.
A přesně v ten moment, kdy jsem stála v té vestě, která mi vůbec neslušela, a snažila se postavit ten hloupý trojúhelník, jsem na čele ucítila první kapku. Nebyla to přeháňka. Během minuty se spustil naprostý liják. Studené, velké kapky mi okamžitě promočily vlasy i tenký kabátek. Během chvilky jsem byla mokrá až na kost.
A to byl ten moment, kdy se to ve mně zlomilo. Stála jsem tam, promočená, opuštěná, vedle auta bez benzínu, s vybitým mobilem, a kolem mě projížděla auta a jejich řidiči na mě soucitně, nebo možná pobaveně, koukali. Všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo. Bylo to tak dokonalé, tak absurdní selhání, že už to ani nebylo tragické. Bylo to k smíchu.
A tak jsem se začala smát. Nejdřív potichu, pak čím dál víc. Byl to hysterický, osvobozující smích. Smála jsem se své vlastní blbosti, tomu, jak mě vesmír dokonale vytrestal za mou aroganci. Stála jsem v dešti na dálnici a smála se jako šílenec.
Asi jsem musela vypadat opravdu zvláštně, protože najednou vedle mě zastavila stará, rezavá Škoda Felicia. Z ní vystoupil starší pán v montérkách a s obrovským deštníkem. Přišel ke mně. „Slečno, jste v pořádku?“ zeptal se a díval se na mě s obavami. „Potřebujete pomoct?“
Mezi záchvaty smíchu jsem mu dokázala vysvětlit svou situaci. On jen chápavě kýval hlavou. „No jo, to se stane,“ řekl s klidem. „Tak pojďte, hodím vás k nejbližší pumpě pro kanystr. Necháme tady ten váš trojúhelník, ať do vás někdo nenarazí.“
Ten starý pán byl můj anděl strážný v montérkách. Zavezl mě na benzínku, pomohl mi naplnit kanystr, dovezl mě zpátky k mému autu a počkal, dokud jsem nenastartovala. Nechtěl si vzít ani korunu. „Hlavně jeďte opatrně,“ řekl mi na rozloučenou a zmizel v dešti.
Na tu pracovní schůzku jsem samozřejmě dorazila o dvě hodiny později, mokrá, rozcuchaná a se zničeným make-upem. Ale bylo mi to jedno. Ten den mi nevyšlo vůbec nic, na co jsem sáhla. A přesto to nebyl ten nejhorší den mého života. Ten moment, kdy jsem stála v dešti a smála se svému vlastnímu neštěstí, byl zvláštním způsobem osvobozující. A nečekaná laskavost od cizího člověka mi vrátila víru v lidi.
Od té doby už nikdy nevyjíždím s prázdnou nádrží a mobil si nabíjím poctivě každou noc. Ale hlavně, naučila jsem se poslouchat ten tichý hlásek v mé hlavě. Protože vím, že když ho budu ignorovat, vesmír si najde mnohem hlasitější způsob, jak mě donutit zastavit a zamyslet se. A nemuselo by to skončit jen smíchem v dešti.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
