Článek
Na jedné straně stolu jsme byli my, rodiče, s naší představou o klidu, přírodě a rodinné pohodě. Na druhé straně seděly naše děti – patnáctiletá Adéla, jejíž životní funkce byly přímo napojeny na signál Wi-Fi a aplikaci TikTok, a třináctiletý Lukáš, který považoval jakoukoliv aktivitu nevyžadující herní ovladač za ztrátu času. Jejich požadavek byl každý rok stejný a nekompromisní: moře. Chtěly hotel s bazénem, all-inclusive náramky a hlavně, stabilní internetové připojení.
Letos jsme se s manželkou Hankou rozhodli pro radikální krok. Naše finance nebyly v nejlepší kondici a představa, že utratíme desítky tisíc za to, abychom se dívali, jak naše děti leží na hotelovém pokoji a koukají do mobilů, jen s jiným výhledem z okna, nám přišla absurdní. A tak se zrodil plán. Geniální, alespoň v mých očích. Oznámil jsem to u večeře s autoritou patriarchy.
„Děti, letos to uděláme jinak,“ začal jsem slavnostně. „Pojedeme na naši starou dobrou chalupu na Sázavě. Na celý týden. Budeme chodit na houby, koupat se v řece, večer hrát deskové hry a opékat buřty. Bude to dobrodružství, jako když jsem byl malý já.“ Adéla s Lukášem na mě hleděli s neskrývaným zděšením. A to jsem si tu nejlepší část ještě nechával na konec. „A aby to bylo skutečné dobrodružství a abychom si to jako rodina pořádně užili, vyhlašuji na celý týden digitální detox. Žádné mobily, žádné tablety, žádné notebooky.“
Reakce byla přesně taková, jakou jsem čekal. Výbuch. Adéla dramaticky prohlásila, že její sociální život tímto okamžikem končí a že její kamarádky si budou myslet, že zemřela. Lukáš začal hystericky vysvětlovat, že přijde o svůj denní bonus ve hře, že ho vyhodí z jeho „guildu“ a že jeho online impérium se zhroutí. Bylo to jako sledovat konec světa v přímém přenosu. My s Hankou jsme ale byli neoblomní. Byli jsme přesvědčeni, že děláme správnou věc. Že jim ukazujeme skutečné hodnoty.
Cesta na chalupu proběhla v ledovém tichu. Před odjezdem proběhl obřad slavnostního odevzdání veškeré elektroniky. Se slzami v očích a s výrazem mučedníků nám odevzdali své telefony, které jsem jako kontraband zamkl do přihrádky v autě. Když jsme dorazili na místo, atmosféra ještě zhoustla. Chalupa, kterou já miloval pro její rustikální kouzlo, byla pro ně jen stará, pavučinami ověšená bouda bez Wi-Fi.
První den jsme se je snažili nadchnout pro náš idylický program. „Tak, děti, co kdybychom šli naštípat nějaké dříví na večerní oheň?“ navrhl jsem s hraným entuziasmem. Odpovědí mi bylo jen otrávené mručení. Pohybovali se po chalupě jako těla bez duše. Jejich palce se občas reflexivně pohnuly, jako by přejížděly po neviditelném displeji. Večer jsme je donutili hrát Monopoly. Skončilo to hádkou, při které Adéla obvinila Lukáše, že jí ukradl pětistovku, a uraženě odešla do svého pokoje. Náš večer rodinné pohody se rozplynul.
Druhý den byl ještě horší. U snídaně nikdo nepromluvil. Po snídani jsem navrhl výlet do lesa na houby. Děti se vlekly deset metrů za námi, s kapucemi přetaženými přes hlavu, a na každý můj pokus o konverzaci odpovídaly jednoslovně. Lukáš si stěžoval na komáry, Adéla na bláto. Našli jsme dva malé hříbky a náladu pod psa.
Odpoledne se krize prohloubila. Adéla ležela na posteli, zírala do stropu a odmítala komunikovat. Lukáš chodil po malé místnosti tam a zpět jako tygr v kleci. Bylo to psychologické peklo. Ticho nebylo klidné, bylo tíživé. Bylo plné nevyřčených výčitek a pubertální agonie. Náš sen o rodinné idyle se měnil v reality show „Výměna manželek“, jen bez štábu a s mnohem horší náladou.
K večeru to přišlo. Zlomový bod. Adéla vyšla z pokoje s očima rudýma od pláče. „Tati, mami, já už to nemůžu vydržet,“ vzlykala. „Moje kamarádky si opravdu myslí, že se mi něco stalo. Mám stovky zpráv, na které jsem neodpověděla. Prosím, jen na pět minut. Jenom abych jim napsala, že žiju.“ Vzápětí se objevil Lukáš. „A já přijdu o svůj denní login bonus! A kluci beze mě rozehráli novej raid! To je konec!“
Stáli tam před námi, dva uzlíčky neštěstí, a dívali se na nás jako na své věznitele. V tu chvíli jsem se podíval na Hanku. V jejích očích jsem viděl stejnou porážku, jakou jsem cítil já. Náš velký výchovný experiment selhal na plné čáře. Chtěli jsme jim dát své dětství, ale vnucovali jsme jim něco, co jim bylo naprosto cizí. Chtěli jsme je spojit s námi, ale jen jsme je od sebe odehnali.
S těžkým povzdechem jsem vstal. Byly to kroky poraženého generála. Došel jsem k autu, odemkl přihrádku a vytáhl ty dva ďábelské přístroje. Když jsem jim je podal, jejich tváře se rozzářily tak, jako by jim Ježíšek přinesl spásu. V momentě, kdy se rozsvítily displeje, náš svět se vrátil do normálu. Ticho bylo okamžitě přerušeno symfonií pípání, cinkání a vibrování. Děti se posadily vedle sebe na gauč a jejich palce začaly létat po obrazovkách.
Seděli jsme s Hankou na zápraží a dívali se přes okno na naše děti. Seděly vedle sebe, mlčky, každé ve svém světě. A přesto, po chvíli, Adéla strčila do Lukáše a ukázala mu na svém telefonu nějaké vtipné video. On se zasmál a na oplátku jí ukázal nějaký svůj herní úspěch. Začali si povídat. Svým vlastním jazykem, ve svém vlastním světě.
Došlo mi, že jsem se mýlil. Chtěl jsem je vrátit do svého světa, ale ten už neexistuje. Jejich svět je jiný. Jejich spojení funguje jinak. Náš digitální detox trval přesně dva dny. Ale ta lekce pro mě bude trvat mnohem déle. Možná, že rodinná pohoda v 21. století neznamená hrát Monopoly při svíčkách. Možná jen znamená mít dostatečně silnou Wi-Fi pro všechny.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
