Článek
Chtěl velkého, dobrodružného psa. Zlatého retrívra nebo německého ovčáka. Parťáka, se kterým bude běhat po lese, házet mu klacky a zažívat dobrodružství jako z filmu.
Jeho touha po psovi byla všudypřítomná. Kreslil obrázky psů, vystřihoval si fotky z časopisů, každý večer si četl psí encyklopedii. Každá naše procházka se proměnila v komentovanou přehlídku všech psů v okolí. „Mami, podívej, tenhle by se nám hodil na zahradu! A tenhle by se mnou mohl spát v posteli!“
Srdce mi to trhalo, ale musela jsem být ta rozumná. Bydlíme v malém bytě ve městě. Jsme oba s manželem pracovně vytížení. Pořídit si velkého psa, který potřebuje hodiny pohybu a výcviku, by bylo nezodpovědné. Dlouho jsem mu to vysvětlovala. Mluvila jsem o zodpovědnosti, o čase, o penězích. Matěj to chápal, ale jeho zklamání bylo obrovské.
Abychom mu alespoň trochu zahojili to zlomené srdce, navrhli jsme kompromis. Malé zvířátko. Něco, co nebude potřebovat venčení a co se vejde do našeho malého bytu. Po dlouhém přemlouvání souhlasil. A tak jsme se jednoho dne ocitli ve zverimexu. Matěj chodil kolem klecí a akvárií a jeho pohled byl stále smutný. Žádný křeček ani rybička nemohli nahradit jeho vysněného psa.
A pak ho uviděl. V rohu, v malé kleci, sedělo malé, chlupaté, hnědo-bílé klubíčko. Morče. Dívalo se na něj svýma malýma, korálkovýma očima a tiše si pískalo. A Matěj se poprvé za ten den usmál.
A tak jsme si domů přinesli morče. Matěj mu dal jméno Pípal. Zpočátku jsem měla pocit, že je to jen slabá náplast na jeho velký smutek. Pípal neběhal po lese. Neaportoval klacky. Většinu dne jen seděl ve své kleci, chroupal seno a občas zapískal. Ale pak jsem si začala všímat něčeho zvláštního.
Matěj si k Pípalovi vytvořil úplně jiný vztah, než jaký by měl se psem. Nebyl to vztah parťáků na dobrodružství. Bylo to něco mnohem tiššího a intimnějšího. Matěj ležel celé hodiny na koberci u jeho klece a jen si s ním povídal. Šeptal mu svá tajemství, stěžoval si na kluky ve škole, vyprávěl mu o svých snech. A Pípal jen seděl, poslouchal a občas tiše zapískal na souhlas.
Zjistila jsem, že Matěj přesně ví, co které písknutí znamená. Poznal, kdy má Pípal radost (většinou když slyšel šustění sáčku s mrkví). Poznal, kdy je spokojený (když ho hladil za ušima a on tiše „vrněl“). A poznal, kdy se bojí. Staral se o něj s neuvěřitelnou péčí. Každý den mu čistil klec, dával mu čerstvou vodu a nosil mu pampeliškové listy z parku.
Jednoho dne přišel Matěj domů ze školy velmi smutný. Dostal špatnou známku z písemky. Nechtěl se mnou mluvit. Jen si beze slova sedl na koberec, vytáhl Pípala z klece a položil si ho na klín. Hladil ho po jeho hebkém kožíšku a tiše mu něco šeptal. Dívala jsem se na ně z dálky a v tu chvíli mi to došlo.
My jsme mu nekoupili psa, aby se naučil zodpovědnosti. Koupili jsme mu morče, aby se naučil něze. Pes by byl dalším zdrojem energie a akce v našem už tak uspěchaném životě. Ale to malé, tiché zvířátko přineslo do našeho domova klid. Naučilo mého syna, který je od přírody divoký a neposedný, jak být jemný, trpělivý a jak naslouchat. Pípal nemohl s Matějem běhat po lese, ale mohl v klidu sedět na jeho klíně a nechat se hladit, když byl Matěj smutný. A to bylo přesně to, co můj syn potřeboval.
Dětský sen o velkém psovi skončil u malého, pískajícího morčete. A já jsem za to neuvěřitelně ráda. Protože jsem pochopila, že ty nejlepší věci v životě často nejsou ty, které si vysníme, ale ty, které k nám přijdou jako nečekaný kompromis. A že ta největší dobrodružství se někdy neodehrávají v lese při házení klacků, ale v tichu dětského pokoje, při šeptání tajemství do uší malého, chlupatého kamaráda.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
