Dezoláti: Věčné děti, které nikdy nevyrostly? Proč někteří odmítají dospět a přijmout zodpovědnost

Ať už to berete jako nadávku nebo trefný popis, jedno je jisté: tihle lidé často vykazují rysy, které bychom čekali spíše u dětí. Naivita, zjednodušené vidění světa, neschopnost přijmout zodpovědnost a neustálá potřeba vnějšího vedení. Jenže na rozdíl od dětí, tihle z toho, zdá se, nikdy nevyrostou. Proč? Pojďme se na to podívat bez růžových brýlí a politické korektnosti.

Dětské myšlení je krásně přímočaré. Svět je buď dobrý, nebo zlý. Hrdinové a padouši. Žádné složité nuance, žádná šedá zóna. Psychologové tomu říkají egocentrismus – neschopnost vidět svět z jiné perspektivy než té vlastní – a předoperační myšlení, kde vládne intuice nad logikou. A teď se podívejme na argumentaci některých „dezolátů“. Nepřipomíná vám to něco?

Jasně definovaný nepřítel (Brusel, vláda, Soros, Bill Gates – doplňte dle libosti), jednoduchá řešení na složité problémy a absolutní přesvědčení o vlastní pravdě. Kdo nesouhlasí, je automaticky nepřítel, zaprodanec nebo prostě jen „ovčan“. Kritické myšlení? Schopnost analyzovat informace z více zdrojů? To jsou pro mnohé z nich sprostá slova. Místo toho tu máme víru v „alternativní fakta“ a dojemné příběhy z řetězových mailů a obskurních webů. Není to o inteligenci jako takové, ale spíše o lenosti přemýšlet, o pohodlnosti přijmout hotový, jednoduchý narativ.

Další dětský rys? Emoční labilita a neschopnost převzít zodpovědnost. Dítě se vzteká, kope, pláče, když není po jeho. Dospělý by měl umět své emoce regulovat a hledat konstruktivní řešení. Jenže co vidíme na některých demonstracích nebo v online diskusích? Výbuchy hněvu, urážky, obviňování všech okolo za vlastní problémy.

Za všechno mohou „oni“ – vláda, systém, média, nikdy já. To je klasické externalizování viny, typické pro nezralou osobnost, která odmítá přijmout zodpovědnost za svůj život a svá rozhodnutí. A ta nesamostatnost! Ne v tom, že by se o sebe nedokázali postarat, ale v myšlení. Místo vlastního úsudku tu máme slepou víru v „alternativní vůdce“ a jejich často bizarní teorie. Jako děti, které bezmezně věří svým rodičům, i když ti zrovna nemají pravdu.

Možná si říkáte, jak je možné, že dospělý člověk takhle uvažuje. Psychologie má pár odpovědí. Jednou z nich je konfirmační zkreslení – vyhledáváme a přijímáme jen ty informace, které potvrzují náš názor, a ostatní ignorujeme. K tomu přidejte Dunning-Krugerův efekt, kdy ti nejméně kompetentní mají tendenci nejvíce přeceňovat své schopnosti. Výsledek? Jsem přesvědčen o své genialitě a pravdě, i když melu nesmysly.

Dalším faktorem je kognitivní rigidita – neschopnost změnit názor, i když fakta mluví proti. A samozřejmě nesmíme zapomenout na kouzlo informačních bublin a komnat ozvěn na sociálních sítích. Algoritmy nám servírují přesně to, co chceme slyšet, a v naší bublině se pak s dalšími stejně smýšlejícími utvrzujeme v tom, že máme patent na rozum. Kdo by z takového pohodlí chtěl dobrovolně vylézt do světa, kde je všechno složitější a kde bychom museli přiznat, že jsme se možná mýlili?

A jaké to má dopady na nás všechny? Polarizace společnosti, nedůvěra v instituce, vědu i seriózní média. Konstruktivní debata se mění v hysterické překřikování. A to je, přátelé, cesta do pekel. Jak ukazují různé studie, motivace těchto lidí jsou různé – od osamělosti přes frustraci až po touhu po uznání.

Není mým cílem někoho urážet nebo zesměšňovat. Ale jako člověk, který věří v kritické myšlení a osobní zodpovědnost , nemůžu zavírat oči před tím, že část naší společnosti jako by odmítla dospět. Možná místo nálepkování bychom se měli ptát, co jako společnost děláme špatně, že tolik lidí hledá únik v jednoduchých lžích a konspiracích. Protože pokud nezačneme podporovat kritické myšlení a mediální gramotnost , tyhle „věčné děti“ nám tu naši dospělou společnost rozloží zevnitř. A to by byla skutečně dezolátní budoucnost.

Zdroje: