Článek
Každý rok vymýšlí nový, zaručeně nejlepší plán, jak se vyhnout zácpám, jak ušetřit na mýtném a jak dorazit k moři v rekordním čase. Letos jeho strategie zněla naprosto geniálně, alespoň v jeho hlavě.
„Poslouchej, Evi,“ oznámil mi asi měsíc před dovolenou a rozložil na stůl mapu Evropy. „Všichni blázni vyjíždějí v sobotu ráno. My je přechytračíme. Vyrazíme v pátek hned po práci, kolem šesté večer. Děti v autě usnou, my pojedeme přes noc, na klidných dálnicích, a v sobotu ráno se budeme koupat v moři, zatímco ostatní budou teprve stát v zácpě na hranicích. Je to dokonalý plán.“
Znělo to logicky. Tak logicky, že jsem souhlasila. A tak jsme v pátek odpoledne nabalili naše auto až po střechu. Kufr byl plný kufrů, nafukovacích lehátek, a samozřejmě, nechyběla ani obrovská chladicí taška plná řízků v chlebu a paštik. Děti, osmiletá Anička a desetiletý Kuba, byli plní energie a těšili se na noční dobrodružství. V šest večer jsme vyrazili z Prahy.
První dvě hodiny byly přesně podle plánu. Dálnice byla poloprázdná, cesta ubíhala rychle. Děti na zadním sedadle sledovaly pohádku na tabletu. Tomáš si spokojeně poklepával do rytmu hudby na volant. „Vidíš? Já ti to říkal,“ řekl mi s vítězným úsměvem. „Všichni teď sedí doma a balí, a my už jsme skoro ve Vídni. Jsme géniové.“
Naše genialita skončila asi padesát kilometrů za Vídní. Na dálnici před námi se objevilo červené moře brzdových světel. Kolona. „To bude jen nějaká nehoda,“ řekl Tomáš klidně. „Za chvíli se to rozjede.“ Jenže se to nerozjelo. Posunuli jsme se o pár metrů a znovu jsme zastavili. Pak zase. A pak už jsme stáli. Úplně.
První hodinu jsme to ještě brali s humorem. Děti dokoukaly pohádku. Snědli jsme první řízky. Ale když jsme i po dvou hodinách stále stáli na stejném místě a posunuli jsme se jen o délku našeho auta, náš optimismus začal uvadat. Dětem došla zábava na tabletu a začala se projevovat klasická dětská otázka, která v uzavřeném prostoru auta zní jako rozbuška: „Už tam budem?“
Kolem půlnoci se z naší vysněné noční jízdy stalo peklo. Dálnice se proměnila v obrovské, nekonečné parkoviště. Zhasnuté motory, ticho, jen občas někdo proběhl kolem auta. Děti, které měly podle plánu dávno spát, byly unavené, protivné a začaly se hádat. V autě bylo nedýchatelno, všude byly drobky a prázdné lahve od pití. Tomáš byl tichý a napjatý. Jeho dokonalý plán se hroutil.
Snažili jsme se spát. Ale spát v sedě, v autě plném věcí, s dvěma nespokojenými dětmi na zadním sedadle, je nemožné. Každou chvíli nás probudilo krátké popojetí o deset metrů, následované dalším nekonečným čekáním.
Nejhorší byl ten pocit bezmoci. Byli jsme uvězněni uprostřed ničeho, obklopeni tisíci dalších rodin, které měly ten samý „geniální“ nápad jako my. Viděla jsem do ostatních aut. Viděla jsem unavené otce za volantem, zoufalé matky snažící se utišit plačící děti. Všichni jsme byli součástí jedné velké, kolektivní noční můry.
K ránu se kolona konečně začala pomalu hýbat. Ale naše utrpení neskončilo. Zjistili jsme, že jsme skoro bez benzínu. Museli jsme sjet na první benzínku, kde byla samozřejmě další obrovská fronta. Stejná fronta byla i na záchody.
Do našeho apartmánu v Chorvatsku jsme dorazili v sobotu ve tři hodiny odpoledne. O devět hodin později, než byl plán. Byli jsme naprosto vyčerpaní, nevyspalí, špinaví a pohádaní. Naše děti, místo aby nadšeně běžely k moři, se jen svalily na postel a okamžitě usnuly. My s Tomášem jsme udělali to samé. Naše první odpoledne a večer u moře jsme jednoduše prospali.
Když jsme se večer probudili, seděli jsme na terase a dívali se na moře. Bylo krásné. Ale ta cesta sem byla tak strašná, že mi to téměř zkazilo celou dovolenou. Podívala jsem se na Tomáše. Vypadal poraženě.
„Tak co, stratégu?“ zeptala jsem se ho, ale už bez hněvu, jen s únavou. „Kde se stala chyba v tvém dokonalém plánu?“
On si jen povzdechl. „Asi jsem nebyl jediný génius, kterého napadlo jet přes noc,“ řekl a poprvé za celý den se trochu usmál.
Ta dovolená byla nakonec fajn. Ale ten první den, nebo spíše tu první noc, na tu nikdy nezapomeneme. Stala se z ní v naší rodině legenda. Legenda o „Velké noční zácpě“. A naučila nás jednu důležitou věc. Že ty nejlepší plány jsou někdy ty nejhorší. A že příští rok do Chorvatska buď poletíme, nebo pojedeme na Mácháč. Protože strávit první noc dovolené ve vlastní posteli je vlastně ten největší luxus, jaký si člověk může dopřát.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
