Článek
V mé práci se po letech dřiny konečně rozhodli, že mě povýší na instruktora. Měl jsem školit nové kluky, co k nám nastoupí. Je to docela pohodová práce, kde na nějaké oblečení nikdo moc nehledí. Většinou nosíme džíny a firemní tričko. Proto mě ani ve snu nenapadlo, že by na povinném školení, které se konalo v jiném městě, mohl být nějaký problém s tím, co mám na sobě. Sbalil jsem si tedy na víkend pár černých triček s véčkovým výstřihem a vyrazil jsem.
Celý víkend probíhal v klidu. Učili jsme se, jak správně vést kurzy a jak jednat s lidmi. Všechno bylo fajn. Až do sobotního večera. Bylo devět hodin, já jsem seděl na pokoji v ubytovně, unavený po celém dni, a chystal jsem se do postele. V neděli v sedm ráno mě totiž čekala moje první cvičná hodina, kde jsem měl poprvé učit před skutečnými studenty. A v tu chvíli mi pípla esemeska.
Byla to hromadná zpráva od vedení kurzu. Stálo v ní: „Připomínáme všem budoucím instruktorům, že na zítřejší výuku je povinné mít na sobě košili s límečkem.“ Zůstal jsem na tu zprávu jen zírat. To si dělají legraci? V devět večer, den před zkouškou, mi oznámí, že si mám odněkud vyčarovat košili s límečkem? Jsem tři hodiny cesty od domova a v batohu mám jenom trička.
Byl jsem neuvěřitelně naštvaný. Ne kvůli té košili, ale kvůli tomu, jak neschopní byli organizátoři. Jak nám něco takového mohli říct takhle na poslední chvíli? Ale pak se můj vztek proměnil v takovou tu škodolibou, bojovnou náladu. „Dobře,“ řekl jsem si. „Vy chcete košili s límečkem? Tak ji budete mít.“
Rychle jsem se oblékl a vyrazil do jediného obchodu, o kterém jsem věděl, že bude ještě otevřený – do obrovského Tesca na kraji města. Vběhl jsem do oddělení s pánským oblečením a začal se probírat ramínky. Mohl jsem si koupit nějakou obyčejnou, bílou nebo modrou košili a mít klid. Ale to bych nebyl já.
Rozhodl jsem se, že když mě takhle nesmyslně buzerují, splním jejich příkaz do puntíku, ale po svém. A pak jsem ji uviděl. Byla to ta nejšílenější, nejbarevnější a nejvíc nevkusná havajská košile, jakou si dovedete představit. Zářivě modrá, s obrovskými růžovými a žlutými květy a zelenými palmovými listy. Byla dokonalá. A hlavně, měla límeček.
S vítězoslavným úsměvem jsem ji popadl, zaplatil a vrátil se na ubytovnu. Ráno jsem se probudil plný nervozity a zároveň i škodolibého těšení. Oblékl jsem si tu hrůzu, přes ni jsem si dal bundu a vyrazil na svou první hodinu. V učebně už seděli studenti i můj šéf, který měl hodnotit můj výkon.
Postavil jsem se před třídu, zhluboka jsem se nadechl, a pak jsem to udělal. Pomalu jsem si rozepnul bundu a nechal ji sklouznout z ramen. V místnosti nastalo hrobové ticho. Všichni jen zírali na tu barevnou explozi na mé hrudi. Podíval jsem se šéfovi zpříma do očí a s klidným úsměvem jsem řekl: „Dávejte si pozor, co si přejete.“
Chvíli bylo ticho. A pak šéf vybuchl smíchy. A po něm i celá třída. Smáli se tak, až jim tekly slzy. Okamžitě se prolomily ledy. Moje nervozita byla pryč a zbytek hodiny proběhl v naprosto skvělé a uvolněné atmosféře. Studenti mě milovali. A šéf taky.
Po hodině za mnou přišel a plácal mě po zádech. „Tohle bylo geniální,“ řekl. „Skvělý způsob, jak ukázat, že máš smysl pro humor a nenecháš se rozhodit.“ Ukázalo se, že můj malý, drzý protest byl tou nejlepší věcí, jakou jsem mohl udělat.
A tak jsem se díky jedné hloupé a pozdní esemesce stal majitelem nejošklivější havajské košile na světě. Občas si ji vezmu na sebe i teď. A pokaždé mi připomene, že někdy je nejlepší způsob, jak se vypořádat s hloupými pravidly, prostě je splnit. Ale tak, aby na to nikdo nikdy nezapomněl.
